George O. Krizek (Psychologie Dnes 7-8/2004)
Ženy používají při zneužívání dětí a nedospělců jinou strategii než muži. Zatímco silnější pohlaví často sahá k násilí, ženy spíše přemlouvají.
Chce-li v současnosti mladý americký psycholog či psychiatr podstatně zvýšit pravděpodobnost přijetí svého článku v jakémkoli časopise, učiní dobře, podaří-li se mu vmontovat do textu „vstupní magickou formuli“, jakési přiznání správné víry, spočívající v použití termínu „child abuse“, zneužívání dětí. Čtenáři jsou dnes programováni k tomu, aby vycházeli z předpokladu, že po naší planetě nechodí nikdo, kdo nebyl tak či onak zneužit, i kdyby to mělo začít jen porodním traumatem spočívajícím v nepříjemném tlaku na hlavu při průchodu matčiným genitálem.
Výraz „abuse“ či „child abuse“ jako by byl povinnou „úlitbou současným božstvům“. Starší generaci to může připomínat časy, kdy nebyla do tisku přijata práce, v níž se na každé stránce nevyskytovalo jméno „Pavlov“. V dalším pak autor již vůbec nemusí podrobněji analyzovat, mělo-li jít o zneužívání sexuální či nesexuální, hrubý nedostatek podrobnější anamnesy se mu promíjí.
Autoři Brejchová a Klimeš ve své práci propluli touto Scyllou a Charybdou na výtečnou. Nedali se vmanipulovat k tomu, aby sdělili něco, co nutně říci nemuseli, a to je někdy největší umění. Odolali svodům dosáhnout laciné líbivosti oháněním se pseudovědeckými frázemi. Nesedli na lep těm, kteří od nich očekávali šíření polopravd. Vlastní výzkum i hluboké odborné zázemí jim umožnilo prezentovat velice odpovědnou a seriózně fundovanou práci, vzbuzující respekt a pochvalu. Moudrost a odborná zralost autorů se zejména zračí ve větě: „Není tedy možné dát obecnou odpověď na nabízející se otázky: ‚Je pro dítě vždy horší násilné zneužití než konsensuální?‘, protože není upřesněno pohlaví dítěte, věk, frekvence zneužití apod.
Spokojená oběť
Před několika lety byla v USA poslána za mříže učitelka, která opustila manžela a děti pro svého nedospělého milence, žáka ve škole, v níž vyučovala. Šlo o jednoznačného pubescenta. Leccos by bývalo prošlo, nebýt toho, že s ním zplodila dvě děti, miminka krásná jako Ježíšek v kolébce, takže novináři měli co předvádět pobouřeným masám. (Chovejme v mysli, že průměrný Američan je v zásadě spořádaný člověk, často nábožensky založený; člověk, který nemá nic společného s okázale perverzním životním stylem většiny hollywoodských pasáků a nevěstek, jakkoli bohatých a slavných).
Korunu všemu nasadila skutečnost, že dotyčná pedofilní učitelka druhé dítě se svým mladičkým milencem zplodila při první k tomu vhodné příležitosti, a sice během propustky z vězení, kterou obdržela za účelem návštěvy manžela a dětí. Media se zmocnila senzačně vyhlížejícího případu; ozývaly se hlasy volající po tom, aby smilnice byla „veřejně pomazána dehtem, ne-li kamenována“. Množství různých odborníků a právníků se na tento případ těšilo – skýtala se příležitost dlouhého procesu, spojeného s nikoli bezvýznamným obohacením se.
Leč všemi litovaný nedospělec, ubohá oběť své pohlavně úchylné učitelky, všechny zvědavce zklamal. Nikomu se nezdařilo jej přimět k výkřiku „Pomoc! Pomoc! Paní učitelka mě znásilnila!“ Naopak, při vyšetřování okolností, za nichž došlo ke zplození dvou dětí, se na jeho tváři vždy rozhostil výraz hrdosti a příjemné vzpomínky na prožité sexuální blaho. Žádné znásilnění, žádné svedení. Dostáváme se k námětu našeho komentáře.
Časopis Clinical Psychiatry News z listopadu 2003 otiskl zajímavé sdělení nazvané „Female Sexual Abuse of Boys Often Goes Unreported“ (Pohlavní zneužívání chlapců ženami často není hlášeno). Autor doktor John Bradford je ředitelem Kliniky pro pohlavní chování v Královské nemocnici v Ottawě. V popředí této studie je popisování rozdílné strategie, kterou při zneužívání dětí a nedospělců používají ženy a muži. Zatímco muži často sahají k násilí při uskutečňování pedofilních aktů, ženy spíše používají přemlouvání.
Při vyšetřování souboru 150 normálních mužů, kteří odpověděli „nikoli“ na otázku, zda byli sexuálně zneužívání v době dětství, signifikantní procento z nich mělo sexuální styk s ženami dvacetiletými či staršími ve věku třináct či méně let. Musíme se tedy domnívat, že tito jedinci se stali obětí sexuálních aktů pedofilních žen, ale ve skutečnosti to sami nehodnotili jako zneužívání. Dr. Bradford soudí, že studií věnujících se pohlavnímu zneužívání dětí a adolescentů ženami je naprostý nedostatek, jako by oblast zneužívání byla výhradní doménou mužských delikventů.
Lze ovlivnit sexuální orientaci?
Ženy mají tendenci sexuálně zneužívat děti ženského pohlaví, které jsou s nimi příbuzné, kdežto při zneužívání chlapců jde sice o chlapce jim známé, ale nepříbuzné. Na rozdíl od obecného mínění se zjistilo, že ženy při zneužívání nezletilých daleko častěji užívají nějakou formu vaginální či anální penetrace, nežli činí muži zneuživatelé. Ti spíše provádějí orální sex.
Tři čtvrtiny sexuálních zneuživatelů, kteří byli sami kdysi znaužíváni/ny ženami, považovali/ly sami sebe za souhlasící participanty. Dr. Bradford uzavírá, že ženy tvoří asi 10 % zneuživatelů dětí, a to znamená, že přibližně půl milionu Kanaďanů bylo jako dítě zneužito staršími dívkami či dospělými ženami, „což je větší počet, než se kdokoli odvážil si představovat. Dle odhadu Dr. Bradforda žije tohoto času v USA asi 15 milionů zneuživatelů dětí.
Kdo by nyní chtěl začít uvažovat o tom, jaký efekt mohou mít různé formy pohlavního zneužití nedospělců na vývoj nejen agresivity a antisociálního chování, nestačil by mu na to papír vyrobený z celé pokácené Šumavy.
Autor těchto řádek sám sebe považuje za geneticko-biologicky orientovaného psychiatra, který věří tomu, že například přední hypothalamické jádro označované jako INAH-3 souvisí s přítomností té či oné sexuální orientace u člověka, která je tedy vrozená a neměnná. Z této pozice tedy nemá smysl oživovat teorie snažící se dokazovat, že to či ono sexuální zneužití nedospělců by mohlo ovlivnit vývoj sexuální orientace.
Ovšem v atmosféře epidemie potřeby rozpitvávat důsledky sexuálního zneužívání nedospělců by bylo spravedlivé – s ohledem na porušení klasického pravidla „audiatur et altera pars“ – popřát sluchu též skupině zastánců konstruktivismu. (Chtějí to také ti autoři, kterým jde o to dokázat, že každý vrah je sám obětí abusu, a je třeba se mu omluvit za celou lidskou společnost, dle možnosti i jménem jím zavražděné oběti, za tuto odsouzeníhodnou skutečnost, neodčinitelnou vinu celého lidstva). Pokud bychom ovšem nevzali do úvahy možnost ovlivnění sexuální orientace, nemělo by smysl tak obsedantně lpět na potřebě sledovat důsledky pohlavního či jiného zneužívání nedospělců.
Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č.7/2004