PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2026-07-05
Přečetl jsem tenkou Werichovu knihu Lincoln 1933 a měl jsem z ní smíšené pocity. Od Wericha bych čekal víc. Například s jeho Fimfárem se to dá jen stěží srovnávat. Werich byl bez pochyby chytrý, vzdělaný, proto ten úpadek v kvalitě psaní připisuji tomu, že v době psaní této knihy, tzn. ke konci života, už asi byl alkoholik. V knize se to jen hemží narážkami, jak někde pili, takže je pochopitelné, že úroveň je nevyvážená stejně jako styl. Snaží se napodobovat Ernesta Hemingway, např. povídkou Kluk, kterou ale nemá domyšlenou, konec vzal šmahem. Chvíli píše povídky, pak přechází do tlachání o psech bez jakékoli formy.
Stejně tak se přiznává, že píše, aby psal, že se musí do psaní nutit. Tak vzniká jen brak. Psát se musí z pociťované vnitřní potřeby. Silou vůle se pak dodělávají jen korektury a finální úpravy. To člověk tu svou knihu opravdu nenávidí. Psát by se mělo, protože mám puzení „něco říci lidstvu“.
Vypsal jsem si několik citátů, kde jsou zajímavé psychologické postřehy. Je to především povídka Dragoun, která mě přivedla k úplně jinému autorovi, zcela neznámému: Alois Beer. To byl nefalšovaný písmák jako například Mikoláš Dačický z Heslova, též poutavé čtení.
Alois Beer na rozdíl od Wericha psal, protože měl puzení psát a kreslit – 7000 stran, proto jeho líčení dragounů a Prusko-Rakouské války 1866 je neuvěřitelně chytlavé a poutavé: https://www.novomestskykuryr.info/010425-jak%20videl%20bitvu%20alois%20beer.html.
Když porovnám autenticitu vyprávění Beera a Wericha, tak se to nedá srovnávat. Prostě je vidět, že v té době na sklonku života se Werich do psaní musel už nutit, umělecky žil z podstaty, z toho, co se naučil kdysi v mládí, a dál už jen upadal. Ale na rovinu, o jakém procentu autorů můžeme říci, že si s věkem drželi svou kvalitu? Jestli 10 %, tak je to hodně.
JK: Asi nejlepší povídka té knihy.
Werich popisuje různé chování chování vojáků ve stresu a je zajímavé porovnat jeho líčení s dnešními válkami dronů na Ukrajině a v Israeli.
Byl pomenší postavy, chodil zpříma a oblékal se prostě, ale pečlivě. Zpod čela, které se prodlužovalo prořídlými, na jeho věk málo šedivými vlasy, hleděla zpříma dvojice světlých, našedlých očí, které se většinou usmívaly, ale dovedly být někdy velice chladné. Tváře měl vždy dohlaďounka vyholené. To byla jedna z jeho tří slabůstek.
Druhá byla štípání dříví. Nedal pokoj, dokud nerozštípal všechno dřevo v dohledu, a ještě pak jste ho musili přemlouvat, aby se nepustil do nábytku. Ta třetí slabůstka byla taková mužská marnivost. Rád o sobě slyšel, že je „pořád ještě sekáč". To obyčejně, jakoby nic, prohodil: „Dyť jsem byl taky sedm let u dragounů."
Jezdili jsme spolu do chaty. Vařili jsme si, debužírovali, vysedávali u krbu, abychom hovořili velice moudře, anebo velice hloupě, prostě a krátce, lebedili jsme si. Nevím přesně, oč byl starší než já, ale vím určitě, že když roku 1914 na svatou Annu císař pán vypověděl válku, já byl kluk a vracel se zrovna z ryb, kdežto on byl už třetí rok u dragounů a psal v kasárenské cimře na kufříku domů dopis, že „na podzim domů nepřijdu, protože jdeme všichni na frontu... Zejtra už nakládáme kobyly do vagónů a pojede se prej každej říká někam jinam, nikdo nic určitýho neví."(*)
(*) Takto ta věta stojí v originále.
Vypracujte větný rozbor této věty.
Dragouni šli tenkrát do pole v uniformách, ve kterých sloužili i v míru. Dobře si pamatuji, že měli červené kalhoty do holínek, bleděmodré blůzy a na hlavě čáky z tvrdé kůže, se zlatým rakouským orlem nad čelem. Ty čáky měly podivnou, ozdobnou nadstavbu, která postupovala od týla hlavy dopředu, zahnutá jako dráp, pode mého názoru víc pro parádu než pro ochranu.
"To se pletete, nebejt tý parády, tak tu dnes nesedím," ohradil se. „To jsme se jednou s kozákama srazili v kukuřičným poli, zrovna v poledne to bylo. Sekali do nás a my do nich, já se pamatuju, že bylo vedro a že mé v očích pálil pot, jak ze mne lilo. Najednou vidím, že jdou po mně dva kozáci, starej a mladej. Než jsem moh něco dělat, dostal jsem ránu do hlavy jako palicí. Víte, jak po mně ťal, usek tu, jak vy říkáte, zahnutou oplechovanou ozdobu, šavle se smekla, prosekla toho vorlíka i tu kůži, a podívejte se," sehnul hlavu, abych viděl sotva už patrnou jizvu nad čelem, „jen kůži mi rozříz. Lebka zůstala celá. Ta ozdoba to zbrzdila.”
„Kterej to po vás ťal? Mladej?"
„Možná že ňákej třetí. V tom zmatku, prosím vás! Rvali jsme, nadávali jsme si rusky, česky, německy, koně padali i s lidma. Stejně nic nevím. Asi jsem omdlel. Když jsem se probudil, ležel jsem mezi mrtvejma. Saniťáci mě tam šoupli. Šel jsem pěšky k lazaretu. Byl jsem samá krev v obličeji a na ramenou, umyli mi hlavu, a když tu ránu viděli, smáli se mi, prej jsem se asi škrábnul o hřebík, jak jsem saniťákům asi utíkal z rakve."
„Měl jste kliku," Povídám. "A co vy? Ťal jste taky někoho? Nebo zabil kozáka?"
"Sotva. Ale byl bych, kdybych bejval měl příležitost."
"Já vám nevěřím."
"V tom rozčilení byste taky zabil. V tom je ten háček. Kdyby lidi nebyli ve válce rozčilený, vyjevený, kdyby byli při rozumu, tak by jeden druhýho nezabíjeli. Dyť to není nutnost ani zábava, ani šport."
Pro někoho třeba je, řekl jsem. A začal jsem mu vyprávět příběh z minulé války, který jsem slyšel od jednoho ze dvou vojáků, kteří proti sobě osamoceně bojovali. Jeden z nich jel džípem. Jel odněkud někam po silnici, po které nejel poprvé a o které věděl, že ani napravo ani nalevo široko daleko není nic než pláň, ani kousek krytu. Jede sám a nudí se, když najednou slyší nad sebou hukot letadla. Nepřátelská, stíhačka.
Jede jak blázen, neboť ví, že ho pilot bude ostřelovat. A skutečně, za pár vteřin to začlo. Pilot sklonil stihačku, a jak se blížil, začal po džípu pálit. Chybil, přelétl, zvedl mašinu a kruhem se vracel. Voják v džípu jel závod o život. Vzpomněl si, že někde v těchto místech se silnice trochu zvedne a povede přes můstek nad vyschlým potokem. Pod můstkem bude kryt.
Stihačka uzavřela kruh a vydala se znovu za džípem. Voják jasně slyšel, jak se neúprosně blíží. Za pár vteřin začne palba. Už je tu ale můstek. Voják vyskočí z džípu a utíká do krytu. Pilot střílí, voják upadne a zůstane ležet. Obě nohy prostřelené. Pilot se ještě jednou vrátil, naštěstí voják mu už nestál za další munici, tak letěl hledat jinou kořist.
Voják se pak plazí k džípu, a když byl za nim, džíp bůhví proč se samotíží rozjel, začal couvat a prostřelené nohy ke všemu, ještě přejel.
"To je k pláči i k smíchu," poznamenal dragoun z první světové války. Jistě se uzdravil, když vám to moh vyprávět. Ale co tím chcete říct?" ptal se.
Že tu stáli proti sobě dva vojáci, nerozčilení, kteří si počínali nikoliv z afektu, jako ti vaši vojáci a dragouni nýbrž velice racionálně, duchapřítomně a plánovitě. A že je možné, snad jisté, že pro toho pilota to byl sportovní výkon, trefit a zabít člověka. [jk: dnes dronová válka]
Já vám k tomu něco povím, ale nejdřív si udělám kafe. Chcete taky?"
Za chvilku přede mne postavil šálek. Kopeček na prach umleté kávy se pomalu propadal do vařící vody. Stál nade mnou a já věděl, že mé pozoruje a že čeká, až si srknu a pronesu: „Tomu říkám smrťák!"
Když jsem vyhověl jeho očekávání, zapálil si partyzánku a začal uvážlivě: „Něco na tom je. Ten šport z toho dělají ty stroje. Jeden letí a vidí dole mravenečka, kterej nemůže ani zalézt ani uhnout, tak zkouší, jestli ho trefí. Ale já pořád věřím, že kdyby tomu člověku viděl do očí, že by nestřílel.
--- Setkání s kozákem ---
Poslechněte si, co mně se jednou stalo. Časně ráno mě poslali na hlídku. Bylo to na podzim. Jel jsem lesním průsekem do táhlého kopce. Dole byla ještě mlha a záblo to. Natáh jsem si rukavice, palečnice, sestra mi je poslala, proti reglamá byly, ale hřály. Karabinu jsem měl na zádech, řemen přes prsa a jel jsem krokem. Ani jsem moc nedával pozor, Rusové byli daleko, tak jsem se díval kolem sebe na přírodu. Břízky a buky už skoro opadaly a pod nima bylo nastláno jakoby samýho zlata. Tráva byla ještě zelená, smrky už dočerna, a jak se nahoře mlha trhala, jak do toho začlo prosvěcovat slunce a nad kopcem se ukázala modrá obloha, ono to všechno šlo tak pěkně dohromady. Jako by žádná válka nebyla. Fajn se mi jelo, takovej vlídnej den byl a já zčistajasna, nevím proč, jsem si sundal nešikovný rukavice a karabinu jsem si položil před sebe přes sedlo. Víte, až jsem se trošku za tu opatrnost styděl. Asi to bylo tím, že jak jsem se blížil k mýtině na temeni kopce, kobyla byla nesvá. Frkla, zpomalila a ňák se jí nechtělo.
Když jsem vyjížděl na mýtinu, kobyla se mi už vůbec nelíbila. Znal jsem ji jak svý boty. Asi tu bude někde nějaký kůň, kterej se jí nelíbí, myslím si a zastavím. Dívám se po mýtině, nikde nic. Najednou mi připadlo, že se někdo na mě dívá; znáte přece ten pocit. 'Někde zprava, za zády. Otočil jsem kobylu, a byl tam. Za skaliskem, seděl na koni, pušku přes sedlo, levou ruku pod hlavní, pravou na spoušti, ani se nehnul, kozák.
Stáli jsme proti sobě, jako když nás vytesá. Dva nepřátelé. Stejně mladý nepřátelé. Hned mě napadlo, kdo asi první vystřelí. Díval jsem se mu přímo do očí a říkal jsem si, že při prvním jeho pohybu střelím. To mi bylo jasný, že si říká to samý ve svý hlavě, jenže rusky. Oči jsem z něj nespustil, a kdybych to dokázal, moh bych vám dnes nakreslit jeho portrét. Měl modrý oči, nazrzlej knírek a kolem očí vrásky, jaký mívají lidi, co se rádi smějou. Ďulík na bradě. Vsadím se s vámi, že jestli je ještě živ, že on si dobře pamatuje, že já mám tuhle u ucha bradavici. Když zavřu oči, slyším vrány krákat, co nám tenkrát letěly nad hlavou.
JK: Při extrémním stresu lidé mlčí. Při přepadení třeba banky rodiče referují, že děti byly mimořádné hodné.
Policisté jsou speciálně cvičení, aby v této situaci nahlas křičeli a dávali instrukce, ale hlavně aby nebyli zticha: „Polož tu flintu a nic se nestane. Klid. Dej tu zbraň na zem.“
Toto ticho a narůstající stres stály už moc lidí život.
Toto je stresová paměť – zvláštní druh paměti v extrémním stresu, která se vštípí při první expozici a nezapomíná se a při vybavení se znovu prožívá.
Faktu, že ve stresu lidé nejsou schopni zavřít oči, se používá při relaxačních technikách. Samotné zavření očí urychluje relaxaci (aktivaci parasympatických nervů).
A mně letělo hlavou spousta věci. Taky mě napadlo, že moh po mně střelit dřív, než jsem ho viděl, ale zase jsem si říkal, že nevěděl, jestli nás nejede přesila, ale čím dál tím víc jsem si přál, aby se nehnul, abych nebyl nucenej ho zabít.
JK: Narůstá únava
Začlo se mu lesknout čelo a jedna kapka potu mu stekla po tváři. Mně taky. Za chvilku mi pot crčel po tváři, po krku, lechtalo mě to, jeho taky. Byli jsme oba ve stejný bryndě, kterou nikdo z nás nezavinil. Takovej krásnej den. Mlha se zvedla, slunce už hřálo a my tu stojíme proti sobě, krucifix! Co je nám do císařů pánů?
Najednou vám ten kozák začal pomalu, pomaloučku zvedat pušku. Ztuhnul jsem, ale dělal jsem všechno po něm. On ji zvedal výš, až ji držel kolmo, hlavní k nebi. Já taky. A pak si ji pověsil na rameno. Pak si ten člověk dlaní utřel čelo, já si dlaní taky setřel pot. Potom se na mě zadíval, ale už trochu jinak. Kolem oči se mu udělaly vrásky, malinko se usmál, pobíd koně a jel směrem, odkud přijel. Jel krokem, dlouho byl ke mně zády a ani se neohlídnul. On věděl, že ho nestřelím do zad."
JK: Zde je vidět, že chtěl dostávat instrukce, toužil po vedení. Proto je policie dává.
„Prostě, potkali se dva slušný lidi," uzavřel jsem.
„Hlavně dva špatný vojáci!” uzavřel dragoun z první světové války.
JK: Voják musí myslet jinak než stejný člověk v míru. To jsou dva módy lidské či mužské psychiky. Teď porovnejte Werichovo líčení s líčením Aloise Beera.
Werich humanitní vzdělanec vzpomíná na hodiny fyziky a geometrie
Jednou v podivném zápalu, který rybáře občas chytne, jsem obešel celé jezero, než jsem si uvědomil, že [pes] Boy se mnou nechodí. Stál jsem na druhém konci jezera a spuštěná kolmice ode mne k Boyovi mohla mít jako přes kilometr. Viděl jsem ho tam, jeho bílou náprsenku, jako bílý bod proti zelenému břehu. Volal jsem na něj, neslyšel mne. Vzpomněl jsem si na hodiny fyziky a na poučky, že zvuk nad vodou se daleko nese, zvuk pokud možná basový.(*) Lehl jsem si lak, že jsem měl ústa téměř v jedné rovině s „hladinou vody, a křičel jsem na psa. A snad že jsem měl vítr v zádech, tak se ten bílý bod najednou začal pohybovat. Mizel za křovisky a znovu se objevoval, až zmizel v lese. Čekal jsem a zanedlouho jsem slyšel, vy se mně budete smát, dusot toho psa. Utíkal, jak nejrychleji uměl, a div mě neporazil, když jsme se vítali. A tam na tom konci jezera, co za mnou přiběhl, je malý potůček, kterým přitékala voda. A byli tam hadi, jedovatí hadi, kteří se jmenují měděné hlavy...
Eastern copperhead
Mokasyn miedziogłowiec
Ploskolebec americký (Agkistrodon contortrix)
Rod: Agkistrodon – ploskolebec 9 druhů
Chřestýšovití (Crotalinae)
(*) Ano, tohoto jevu se využívá při spojení s ponorkami. Vysílání je šifrované na velmi dlouhých vlnách, které mají dobrou prostupnost do vody. Geofyzici využívají toto vysílání vojenských stanic na zjišťování geologického podloží - metoda velmi dlouhých vln (Díky dr. Radkovi Klanicovi). Jen pro pobavení, když geologové s tímto přístrojem měřili na okraji silnici, tak řidiči prudce brzdili, páč si mysleli, že je to radar na rychlost.
Válečný modus sexu
ŽLUTÉ MUŽATKO
Ono se marně neříká: „Každý chvilku tahá pilku. To máte jako tehdy, když Solejman s Tatary. Jednou hnal Solejman Tatary, pak něco někde přihodilo, nikdo neví co, karta se obrátila, Tataři rovněž a obořili se do Solejmana. A hnali zas' jeho pluky svinským krokem. A pak se zase něco přihodilo, Solejman se vzchopil, obořil se do Tatarů a bil je hlava nehlava.
Mezitím lidi padali, co to povídám, jakýpak lidi! Vojáci! Vojáci padali! Celí i po kouskách, támhle uťatá ruka, zde hle hlava zakutálená, noha uvázlá ve větvích. Vesnice zbořené, liduprázdné, nafouklé mršiny: koňské, prasečí, a na všem mračna much. Fuj na válku! říkají jedni, a mezi tím ti druzí brousí palaše, napínají tětivy, šikuji šiky, přísahají něčemu věrnost a vymýšlejí si nepřítele.
A máte, je slyšet po letech, dědky invalidní, jak se někde sesednou a vzpomínají na nejlepší léta svého života. Těch holek, jémine! Chtěla — nechtěla? Musela! A to je rozřehtá, k tomu se vracejí a přidávají vymyšleniny, vnukům lezou oči z důlků, a jen aby už mohli jít Turkům hlavy stínat nebo křesťanským psům jazyky vytrhávat, za vlast, za Pánaboha, za to či za ono, suma sumárum vždycky za Pokrok.
strana 110
JK: Tito muži se v míru chovají sexuálně zcela jinak než za války. V míru neznásilňují, ale za války jim to připadá normální. I ženy mění za války své chování. Popsal jsem to v knize: Křesťanství, vztahy a sex, str. 75. Píšou o tom i autoři okolo prof. Matějíčka, protože měli ještě zkušenosti s dětmi, co prošly válkou a koncentráky, tak viděli jejich odlišné chování od dětí vychovaných v míru.
OBSAH
JK:
+ dobrá povídka;
- špatná povídka
Ukázka v PDF
- Mandarin s malýma očima (Jiří Voskovec)
+ Lincoln 1933
- Kluk
+ Ir a vděčnost
- Naši psi
+ Dragoun
- Psí povídka
- Válec aneb dítě Štěstěny
- Velikonoční povídka
- Za šťastnou lásku bas
+ Žlutě mužátko
JAN WERICH
LINCOLN 1933
Obálku a vazbu navrhl a graficky upravil Jiří Rathouský
Vydalo nakladatelství Olympia
Praha 1990
Jako svou 2540. publikaci
Vydání druhé — reprint, 139 stran
Odpovědní redaktoři Vladimír Dobrovodský a Slávka Poberová
Výtvarný redaktor Antonín Kalcovský
Technický redaktor Zbyněk Zájiček
Vytisklo Naše vojsko, Praha
AA 5,98, VA 6,53
Náklad 100 000 výtisků
Druhé vydání a čte to 1% České republiky – tak se tehdy po revoluci stále ještě četlo.
Temat. skupina 13/33
601/22/855
27-065-90
Cena váz. výtisku 20,— Kčs
Před velkou inflací na začátku 90. let; = deset litrů mléka, tedy dnešních 200 Kč. A to je ruční sazba, prakticky bez překlepu.