Lidská nesmrtelnost

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2008
English version 2026-09-11

Kapitola z knihy:
Jeroným Klimeš: Psycholog a jeho svědectví o Kristu.
Portál, Praha 2008, 312 s., ISBN 978-80-7367-451-9

Předchozí kapitola

Součástí zmíněného termínu otroctví byl vždy fakt, že všichni jsme podrobeni smrti. Z toho též vyplývá i univerzální křesťanská víra v lidskou nesmrtelnost. I tady se křesťanské učení opírá v první řadě o osobní, lidskou zkušenost se vzkříšeným Kristem, a ne o nějaké ﬁlozoﬁcké konstrukty. Nejde o to, zda učedníci věděli, je-li možné, aby někdo vstal z mrtvých. Ani o to, jak dokázat, že lidská duše je nesmrtelná, nebo jestli člověk vůbec nějakou nesmrtelnou duši má. To všechno jsou svým způsobem irelevantní, sekundární otázky. Z jejich poselství je důležité jen toto: „Několikrát jsme se setkali s někým, o kom jsme bezpečně věděli, že ho popravili na kříži.“

I když základem křesťanské víry je tato generacemi předávaná zkušenost, přesto se nikdo, ani samotní učedníci, nevyvaroval technických otázek: Jak je to možné? Co to znamená pro nás? To nejsou nedůležité otázky. Jsou jen o něco méně důležité, než je zážitek učedníků ze setkání s živým Kristem, který byl popraven. Je dobré mít na paměti, že všechny výtvory ﬁlozofů a teologů – deﬁnice duše a následné důkazy její nesmrtelnosti – jsou jen podpůrnými prostředky, které vycházejí z axiomů uznávaných v té či oné době.

Na začátku této knihy jsem naznačil, že křesťanství je psychologické náboženství. Stojí ne na logických konstruktech, ale na lidské zkušenosti a psychice. Logické konstrukty byly k němu vždy dodatečně dodávány, protože je jaksi potřebujeme k životu. Tyto logické konstrukty se mohou v průběhu historie měnit, aniž by se měnila sama podstata víry – ono nadšené svědectví: „Viděli jsme [vzkříšeného] Pána!“

Právě víra v lidskou nesmrtelnost prochází dnes největší krizí. To, co se po celá tisíciletí bralo jako samozřejmost, už samozřejmostí není. Například přesvědčení, že každý člověk má nesmrtelnou duši, která jej přežívá. Důkaz její existence se odvíjel z onoho nápadného kvalitativního rozdílu mezi člověkem a zvířetem. Toto přesvědčení není ve své podstatě křesťanské, ale bylo vlastní celému světu víceméně až do 20. století. Mů žeme je vystopovat již u Platona a bylo nerozlučně spjato s vírou v duchové bytosti, jako jsou strašidla, andělé, démoni, Bůh či jiní duchové.

V poslední době se však rozplývá ze dvou důvodů. Zmizela tlustá a nepropustná zeď, která dělila člověka od zvířete. Snad ve všech oblastech můžeme vystopovat vývojovou řadu, která s dostatečnou úplností propojuje člověka s jeho zvířecími předky. Dalším důvodem je, že vědci přes veškeré snahy nenašli ani jeden přesvědčivý experimentální projev existence jakékoli duchové bytosti. Dokonce existují nadace, které slibují odměnu milion dolarů tomu, kdo přesvědčivě prokáže jakýkoli paranormální jev (The James Randi Educational Foundation; http://www.randi.org/).

Takto moderní věda prakticky podrazila dříve neotřesitelné pilíře, které nesly důkazy o nesmrtelnosti lidské duše. Křesťanství se s tím těžko vypořádává. Víra sice stojí na zkušenosti se vzkříšeným Kristem, ale přesto máme přirozenou touhu, aby tato zkušenost byla ještě podepřena nějakou úhlednou a sympatickou teorií. Když teorie chybí, křesťanství se sice neboří, ale na klidu mu to rozhodně nepřidá.

Čekáme na nějakého nového a obratného myslitele, který dokáže skloubit křesťanství a novověkou vědu, a to především v oblasti psychologie a evolučních teorií, kde jsou rozpaky nejcitlivější. Takových myslitelů zná křesťanská historie celou řadu. Nejznámější z nich je svatý Tomáš Akvinský, který skloubil křesťanství s Aristotelem. Toho tehdy považovali za heretického, pohanského filozofa, jehož mají v oblibě pouze neznabozi a muslimští Maurové. Po svatém Tomášovi Akvinském došlo k opačnému extrému. Aristoteles byl po několik století tak úzce spjat s křesťanstvím, až se z peripatetiků a metafyziky dělalo lidem špatně. To je prostě historický vývoj vědy a jejích paradigmat, která mají vyměřen svůj čas. Nemá cenu si nic nalhávat. Ani já neznám žádnou elegantní teorii, kterou bych považoval za uspokojivý důkaz existence lidské nesmrtelnosti. Mohu však ukázat, proč mě staré teorie neuspokojují a kde očekávám objevení nových teorií.

Vždy mi přišla jako nejlepší představa Aristotela, že duše je struktura těla (řečeno moderní terminologií). Nejde tedy o to, z jakých částic je člověk poskládán, ale do jaké struktury jsou tyto částice zasazeny. Jsou-li zasazeny dobře, dávají organismu život. Duší se pak nazve taková struktura částic, která z neživých částic dělá živý organismus. Jak říká Ježíš (Jan 6,63): „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená.“ Až potud se jedná o obecně přijatelné teorie, proti kterým ani moderní biologie nic nenamítá, protože i ta ukazuje, že genetická informace je předávána pomocí struktury DNA – vhodně sestavenými aminokyselinami.

Problém vyvstane až v okamžiku, kdy se někdo pokusí tvrdit, že takto deﬁnovaná duše se v případě zvířete beze zbytku rozpadá a zaniká po jeho smrti, ale v případě člověka zůstává po jeho smrti nějak zakonzervovaná. Taková konzervace lidské duše by jí propůjčila možnost obnovitelnosti, a lidem tedy i jistou naději na nesmrtelnost.

Všechny staré důkazy nesmrtelnosti duše vycházely z jednoho vzorce. Pokoušely se ukázat, že duše není hmotná, a tak dospět k závěru, že je jednoduchá. Pak použily premisu, že jednoduchá, nesložená věc se přece nemůže rozpadnout na části, ergo je nezničitelná a nesmrtelná. Prostě staří ﬁlozofové si dokázali pouze představit, že nezničitelná může být jen jednoduchá a nesložená věc. Otázka je, zda je to správný směr úvah.

Nesmrtelnost dynamických struktur v přírodovědě

Moderní věda mnoho představ boří, ale jiné staví. Zbořila přesvědčení o skokovém rozdílu mezi zvířetem a člověkem, ale na druhé straně ukazuje, že i složené věci mohou být v daném systému nezničitelné. Například život na zeměkouli. To je dynamická, neustále se měnící struktura, která je nezničitelná, dokud životní podmínky na Zemi nezničí nějaký zásah zvenčí (asteroid, výbuch Slunce). Nikdo na Zemi nemůže zničit veškerý život. Populární představa Země jako Gaia – živoucí organismus – má všechny atributy nesmrtelného tvora, i když se jedná o velice komplexní a dynamickou strukturu.

Podobně „nesmrtelné“ jsou i kmeny či až třídy. Ano, můžeme vyhubit jednotlivé druhy ryb, ale celá třída ryb je nezničitelná v rámci panujícího ekologického systému. I kdyby lidstvo investovalo všechny prostředky na vyhubení ryb, tak to nedokáže. Nemluvě o tom, že by se nesehnal potřeb ný konsenzus k takové akci. (Vyhubitelné nejsou ani myši, a to je jeden druh, natož ryby.) Byl to možná dopad Chicxulubského meteoritu v Yucatanu, co ukončilo éru plazů před 65 miliony lety. Bez podobného vnějšího zásahu by dodnes byli na vrcholu potravní pyramidy plazi. Člověk, přesněji řečeno rozumné bytosti, by se vyvinul z nich, a ne z vývojově mladších savců. Ekologická struktura s plazem na vrcholu byla tedy nezničitelná, dokud byly zachovány podmínky druhohorního světa.

Každá struktura má nějakou část, která je zevnitř nezničitelná a která nevyhnutelně vyplývá ze zákonů, jež tento systém deﬁnují. Nejlepším příkladem je celý vesmír – v něm je dán standardní model subatomárních částic. Ten deﬁnuje různé síly a základní konstanty a ty pak deﬁnují celou stávající i historickou strukturu vesmíru. Tato struktura vesmíru je daná, dokud se nezmění základní konstanty. Když rozhodíme do prostoru elementární částice, které podléhají pravidlům standardního modelu, začnou nám přirozeně vznikat nejen atomy, ale posléze se objeví temný vesmír, pak se zažehnou první hvězdy, potom supernovy a z jejich materiálu se vytvoří planety…

Časová struktura vývoje vesmíru

Jistota fyziků o vývoji vesmíru a jeho struktuře se opírá o daná „pravidla hry“ – fyzikální zákony, které dávají vesmíru určitou neměnnou a předem danou strukturu. Zkrátka při daných zá konech nemohl vzniknout vesmír jinou sekvencí (čili časovou strukturou) než jako temný vesmír, první hvězdy, supernovy, planety.

To neplatí jen pro přírodní zákony, ale i pro každý systém, který má daná pravidla. Například pravidla tahů na šachovnici umožňují pouze určité rozmístění ﬁgurek a jiná vylučují. Tatáž pravidla určují, která zahájení jsou výhodná a která ne. I kdyby všechny šachisty nakrásně vyhubil záludný šachový virus a kdybychom spálili všechnu literaturu o šachách, noví šachisté za pár let neomylně objeví královský gambit. Tato struktura je prostě „nesmrtelná“, pokud jsou zachována pravidla šachu. Podobně existují rozmístění ﬁgurek, která při dodržování pravidel šachu nemohou při hře vzniknout. Například slavný Cimrmanův aut v dějinách šachu – tah střelcem na G12, nebo fakt, že dvěma koňmi a králem není možno dát mat osamělému králi protivníka.

Podobně neexistuje síla, která by změnila rozmístnění písmenek na klávesnici počítače. Tato archaická a ergonomicky nevýhodná struktura z dob prvních psacích strojů bude nezničitelná, dokud bude trvat naše informační civilizace. Stejná úvaha platí i pro zákonitosti lidské psychiky. Ať necháme lidi žít na Zemi, nebo na Marsu, vždycky vytvoří města a rodiny. Zkrátka jsou-li v jakémkoli systému dána neměnná pravidla, následně vznikají určité struktury, které jsou v rámci daného systému nezničitelné.

Jenže celý náš vesmír se všemi známými i neznámými přírodními zákony je rovněž určitá struktura, ergo musíme udělat stejný závěr. I v něm vznikají struktury, které jsou nezničitelné či historicky nevyhnutelné. Například časové následnosti. Napřed je třeba pochopit mechaniku, abychom pochopili elektřinu, pak teprve můžeme mít radiofonní komunikaci. Jedná se tedy o dynamické časoprostorové struktury, jejichž nezměnitelnost či nezničitelnost je dána právě univerzalitou přírodních zákonů.

Dnešní přírodovědci jsou přesvědčeni, že díky evoluci přirozeně a nezadržitelně vznikají v našem vesmíru živé struktury, ať na úrovni jednotlivých organismů, celých ekologických celků, či celé planety Země. Stejně tak jsou přírodovědci přesvědčeni, že evolucí přirozeně vzniká i inteligence. Představme si, co by se stalo, kdyby se tyhle tři procesy protly. Vznikla by struktura, která je – zároveň živá, inteligentní a nezničitelná. To není představa nijak odporující stávajícímu přírodovědnému poznání, a přesto dospíváme k jevu, který se tradičně označuje jako nesmrtelnost. Samozřejmě se nemusí jednat jen o život na zeměkouli na uhlíkové bázi či jen o člověka, ale i o bytosti, které známe pod jménem anděl či ďábel.

Je to právě evoluce, která svým pomalým tempem neustále vytváří struktury či živé tvory, které jsou stále odolnější vůči katastrofám. Bohužel zatím nemáme pro tuto odolnost struktur vůči změně žádnou vědeckou teorii, která by ji elegantně uchopila. Chtělo by to nějakou proměnnou, která by měřila a srovnávala míru nezničitelnosti té či oné struktury. Něco podobného jako potenciální jáma silných a slabých vazebných sil zobrazuje, jak je těžké rozbít atom.

Měření komplexity a rovnováha s parazity

Termín komplexita je sice biology akceptován (Flegr, 2005; May 2001), bohužel ani oni sami zatím nemají žádný nástroj či metodologii, jak tuto komplexitu poměřovat či kvantiﬁkovat. Obávám se, že to bude o řád složitější, než je tomu v případě měření inteligence. Napadají mě tři možnosti, jak komplexitu uchopit:

Výčet schopností dané struktury

Jednou z cest je výčet úkolů, které je daný organismus schopen vykonat, či obecně řečeno jakákoli struktura. Ukažme si praktický příklad. Porovnejme lasičku a slepici, které jsou přibližně stejně velké a jsou v ohrožení (někdo na ně míří vzduchovou pistolí). Předpokládejme, že obě se dívají do bodu, odkud padne rána. Lasička se umí na místě otočit a utíká od rány pryč. Slepice vyrazí směrem, kam se dívá, tj. směrem k výstřelu a průběžně zatáčí. To je primitivnější strategie, která stála život mnoho slepic. Konec konců je zemědělci takto nahánějí do ohrad. Počkají si, až se slepice otočí ke dveřím ohrady, pak udělají „Kšá“ a slepice poslušně zaběhne do dveří. Pro tuto primitivnost nemá slepice šanci v boji s lasičkou.

Také musíme zohlednit čas a v případě společenství i počet jedinců – komplexita je větší u těch, kteří stejný soubor úkolů dokážou zpracovat v kratším čase a za pomoci méně jedinců. Například v druhohorách plazi stáli na vrcholu potravní pyramidy, i když jejich mozek byl možná primitivnější než u soudobých savců, ale plazi prostě přišli dřív a bylo jich víc. Tedy časová a početní převaha kompenzovala to, co chybělo v individuální komplexitě ve srovnání se savci. Tato převaha byla dočasná, metastabilní a překlopila se na začátku třetihor. Od té doby jsou pány planety savci.

Rovnováha mezi organismy

Zde se dostáváme k druhému nástroji, jak porovnávat komplexitu organismů – pomocí rovnováhy mezi jednotlivými strukturami. Vhodné jsou zejména vylučující se vztahy mezi dravcem a kořistí či mezi parazitem a hostitelem. Například ve vztahu mezi rychlostí běhu lva a antilopy dochází ke koevoluci. Čím rychleji běhá jeden, tím rychleji musí běhat druhý, nebo obecně řečeno výhoda jednoho musí být kompenzována, tj. být v rovnováze s jinými výhodami druhého druhu.

Tato rovnováha je ještě lépe vidět u parazitů, kteří zjednodušují svou strukturu na minimum, překotně se množí (r-strategie, viz slovník) a podléhají rychlé evoluci. Jejich síla spočívá v jednoduchosti. Nicméně jejich rozmnožovací potenciál – virulence – je v rovnováze s komplexitou hostitele. Ten je ve srovnání s nimi vždy pomalý K-stratég a přednosti parazitů vyvažuje nejrůznějším způsobem – u zvířat nárůstem komplexity imunitního systému, péčí o potomstvo, čištěním či škrábáním pokožky, a u lidí jinými prostředky – inteligencí, hygienou, dezinfekcí nebo deratizací. Každý parazit více či méně snižuje reprodukční potenciál svého hostitele, takže s ním časem vy tvoří kompromisní či oscilující rovnováhu (Flegr, 2005).

Můžeme tedy porovnat komplexitu dvou živočišných druhů vůči danému parazitu tak, že zjistíme, nakolik daný parazit ohrožuje populaci hostitele. Například myš i člověk jsou mezihostitelé toxoplazmy, ale člověk má mnohem silnější prostředky, jak s tímto parazitem bojovat. Už tím, že o něm ví, že proti němu vyvíjí léky, že infekce neovlivňuje jeho psychiku natolik, aby se nechal sežrat kočkou, jako je tomu v případě myši. Na rozdíl od myší tedy toxoplazma bráním lidem v reprodukci mnohonásobně méně, takže lidé jsou vzhledem k tomuto parazitovi komplexnějším organismem než myš.

Jednotlivec samozřejmě není jediná myslitelná struktura, jejíž komplexitu můžeme porovnávat. Pomocí principu rovnováhy můžeme porovnávat sílu křídlatky české vůči ostatním rostlinám, které u nás rostou. Komplexita kolísá i u celých společenstev. Hitler porovnával komplexitu svého státu a ideologie se silou komplexity zbytku světa. Jeden stát dokázal držet v šachu celý zbytek světa a nechybělo moc a svět byl jedno velké Německo. I zde vidíme, s jakou silou se projevuje evoluční komprese.

Mezi komplexitou a parazity existuje ještě jedna souvislost. Za každý nárůst komplexity platí organismus minimálně tím, že se stává atraktivnějším pro případné parazity. Čistě biologicky vzato vede nárůst komplexity k evoluční výhodě a tím i zvětšení počtu jedinců daného druhu. Na těch by si zase ráda pochutnala celá řada parazitů či dravců. Tedy s každým nárůstem komplexity jde ruku v ruce nutnost bránit se rostoucímu počtu parazitů a dravců. To platí i v sociální oblasti. Když třeba umíte opravovat počítače – hned se ocitáte v nebezpečí, že vás bude volat půlka příbuzenstva, abyste jim rozchodili jejich porouchané a zavirované stroje. Stejně dopadl i Ježíš – jakmile se proslechlo, že dovede proměnit vodu ve víno, hned se našli nějací chudáci, kterým na svatbě došlo víno.

Každý nárůst komplexity znamená nutnost bránit se dalšímu potenciálnímu parazitovi, který usiluje o produkty právě této nové schopnosti. Naproti tomu parazit usiluje o zprimitivnění své struktury a většinu životních funkcí se snaží přesunout na hostitele. Tím se naopak znemožňuje, aby tohoto parazita využíval nějaký jiný parazit. Kde nic není, tam není co ukrást. Tedy komplexnost organismu můžeme měřit i počtem struktur, s nimiž je tento organismus v rovnováze, jimž se dokáže ubránit. Například tasemnice neřeší problematiku ﬁnančního úřadu, nesází řepu, nečte knihy o parazitech. Jestliže evoluce směřuje k maximální komplexitě organismů, znamená to jinými slovy, že cílem je struktura, která se dokáže bránit jakémukoli nebezpečí. Například s narůstajícím technologickým pokrokem (i to je druh komplexity) je lidstvo postupně schopno ubránit se třeba i dopadu asteroidu, což dřív nepřipadalo v úvahu. Cílem evoluce jsou tedy neohrozitelné, nesmrtelné struktury.

Buněčné automaty

Teoretická biologie se zabývá tzv. buněčnými automaty. To jsou samovolně fungující struktury, které jsou deﬁnovány svým uspořádáním a několika elementárními pravidly. Nejznámější automat je tzv. hra života, kterou vymyslel anglický matematik John Conway. Ta je deﬁnována na čtvercové síti, kde každý čtvereček představuje jednu buňku. Základní pravidla pro vznik a zánik buňky jsou neuvěřitelně primitivní:

• Každá buňka může být buď živá (černá), nebo mrtvá (bílá).

• Buňka zaniká, když má okolo sebe méně než dvě živé buňky.

• Buňka zaniká, když má okolo sebe více než tři živé buňky.

• V buňce se zrodí život, když je obklopena minimálně třemi buňkami.

Různé příklady buněčných automatů

Když výše popsaná pravidla aplikujeme na každou buňku v této síti, zjistíme pár zajímavých faktů. Struktury s jednou či dvěma buňkami (a, b) samovolně zanikají v následující generaci. Trvalost jako nová vlastnost se objevuje pouze u struktur s třemi a více buňkami (c–f). Zde se též poprvé objevuje nárůst na čtyři buňky a oscilace. Posuvný pohyb (glider) se poprvé objevuje u pěti buněk uspořádaných do tvaru f. Například se neví, od kolika buněk je možno sestrojit strukturu, která se sama dál neomezeně množí a vytváří kopie sama sebe. Ta v této hře není dokázána, ale existuje již u automatů, které mají více stavů než dva.

Důležitější než pravidla je uspořádání, jež živé buňky zaujímají. Při rostoucím počtu buněk a vhodném uspořádání se vždy objeví jev, který při menším počtu buněk není pozorovatelný. Například dvě buňky nemohou přežít ani oscilovat, ale tři už ano. Tři buňky mohou oscilovat, ale nemohou se pohybovat vpřed. Posuvný pohyb se objevuje až od pěti buněk a výše. Doporučuji zadat do vyhledávače slova „cellular automaton“ či „game of life“ a můžete najít mnoho odkazů, kde je nepřeberné množství článků, programů či efektních demonstrací, jak tyto automaty fungují.

Z těchto automatů je totiž možné sestavit samočinný počítač, rozmnožující se struktury apod. Nepřekvapí, že řada vědců je přesvědčena, že i náš vesmír je jen jednou velkou strukturou (například Stephen Wolfram). Tato struktura je založena na pár velmi jednoduchých zákonitostech, které však ve vhodném uspořádání vytvářejí komplexní útvary. S rostoucí komplexitou se však objevují stále nové a nové jevy a přírodní zákony, které na nižší úrovni neexistují. Z těchto zákonitostí však proﬁtují komplexnější organismy, které je získaly dříve než ostatní.

Evoluční komprese

Dneska je život jako celek odolný vůči jakékoli katastrofě, která může na Zemi přirozeně vzniknout. Dokonce vůči katastrofám je odolná mnohem větší část této struktury. Odhadem až do úrovně kmenů či tříd. Tato odolnost vůči katastrofám však postupuje zřetelně ve dvou směrech.

Jednak tato nezničitelnost postupuje směrem dolů – od největších struktur přes říše, kmeny, třídy, čeledě, rody, druhy až k jednotlivci. Pak jde z velkých měřítek do malých – kompresuje. Stejně jako pumpička napumpuje ohromný objem vzduchu do malého míčku, tak i evoluce do jedince či druhu postupně natlačí ty funkce, které zprvu měl celý velký systém, či dokonce celá ekologická nika.

Ukažme si to na samém začátku života. V nějakém relativně chladném prostředí, třeba v ledovci docházelo k vymrazování chemických látek z prebiotické polévky. Když se zvýšila jejich koncentrace, začaly polymerizovat primitivní cukry – základ ribonukleové kyseliny (RNA). Podle Ridley (2001) se může RNA sama replikovat a nepotřebuje k tomu bílkoviny.

Tyto řetězce nukleotidů byly relativně krátké, nestabilní a rozpadaly se, trhaly a zase se slučovaly dost nahodile a chaoticky. Tou dobou se asi systematicky nevytvářely žádné bílkoviny (proteiny), ani enzymy. Zmíněné kopírování zprvu nebyla žádná „rozmnožovací funkce“ – řetězce se množily prostě tím, že jejich chuchvalce roztrhal nějaký fyzikální či chemický proces.

Kolem některých tůněk či rourek v ledovci začaly vznikat další reakce. Například jeden rozplétající a splétající se polymer začal náhodou produkovat primitivní protein, který kolem tůňky začal vytvářet třeba sliz. Ten ji pak relativně chránil před přílivem a odlivem. Tato prostá funkce představovala evoluční výhodu a rozšířila primitivní polymer s jeho slizovou funkcí po celém pobřeží. Popsaný chemický mechanismus těžko můžeme označit už za život, ale evoluce není omezena pouze na živé organismy. Jak říkají biologové, život má fyzikální historii, nikoli genealogickou (Woese 1998). Jde o projev interagujících struktur. Ze slizu se ale podobně pomalým postupem stal lipidový obal buňky. Najednou funkci, již mělo původně celé pobřeží či tůňka o milimetrových rozměrech, získala jedna malá buňka, kterou už považujeme za živou. Slizové chuchvalce o milimetrových rozměrech se zkomprimovaly do miniaturních buněk.

Stejně vznikly i mnohobuněčné organismy – z mnoha buněk, které žily vedle sebe, vznikl mnohobuněčný organismus, který zkompresoval všechny funkce, jež mělo původně celé rozlehlé společenství různorodých buněk. Z mnoha jednotlivých polypů žijících pospolu v různých fázích vývoje postupně vznikly orgány, viz měchýřovka portugalská, o které bude řeč v kapitole Církev jako tělo Kristovo.

I oko se vyvinulo kompresí světlocitnosti mnoha buněk pokožky. Na organismus dopadá světlo z jedné strany, a ne z druhé. Ve výhodě jsou ty organismy, které na tento rozdíl reagují pohybem, fototaxí. Některé z těchto organismů mají díky náhodné mutaci světlocitné buňky prohnuté. Z prohnutí pak proﬁtují tím, že mohou rozlišovat i směr dopadajícího světla – zprava, zleva. Díky zakřivení totiž při bočním světle vzniká stín na určité části oka. Už teď se stlačuje světlocitná funkce pouze na část těla a vytváří se oko. To původně vzniká dalším zakřivením světlocitných buněk do tvaru dírkové komory bez čočky, která má již dobré optické vlastnosti na zobrazení předmětů, a tedy i všechny předpoklady pro vznik vnímání.

Evoluční komprese oka

Zprvu ze světla proﬁtuje jen ta část organismů, které jsou u něho. Potom se k němu začínají organismy samy přibližovat, nebo naopak utíkat (fototaxe). Pak začínají rozlišovat směr a nakonec zase vnímat. Opět funkci celé oblasti živočichů převzal jeden malý orgán, jedna malá struktura – oko. Výsledkem je opět větší rezistence vůči nebezpečí a destrukci.

Planaria

Planaria (ploštěnky) mají světlocitné buňky zvané ocelli, kterými vnímají pouze intenzitu světla, od něhož utíkají. Prohnutím tohoto oka postupně vznikne dírková komora, jež je schopna ostře zobrazit obraz na sítnici.

I do jednotlivého člověka se takto vtěsnaly funkce, které nacházíme roztroušené v komplexních společenstvích živočichů. Jedná se především o inteligenci. To je jakási softwarová programovatelnost, která jedinci umožňuje rychle se přizpůsobovat aktuální situaci a řešit složité situace. Jenže lidé obdaření nadmírou inteligence v dnešní době nemívají víc dětí. To se obzvlášť tragicky projevuje v moderní době blahobytu, kdy nejvíc dětí mají lidé s nízkou inteligencí a sociálně neúspěšní. Naproti tomu inteligentní lidé vymírají, protože nevstupují do manželství, nebo se více rozvádějí. Když máme dvě skupiny, z nichž každá má jednu evo luční výhodu, které se momentálně vylučují, bude otázkou času, až proces evoluční komprese vtěsná tyto dvě výhody do jednoho jedince.^(*) Neustále jsou tedy zvýhodňováni ti, kteří jsou inteligentní a zároveň touží mít děti. To je trend, který je v plné shodě s katolickou prorodinnou morálkou i s tím, jak Ježíš měl rád děti (Mk 10,13):

Přinášeli mu děti, aby se jich dotkl, ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš uviděl, rozhněval se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží. Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ Objímal je, vkládal na ně ruce a žehnal jim.

^(*) Názorným příkladem takové komprese je splynutí archea a bakterie v první eukarytotickou buňku, bez které by nevznikly mnohobuněčné organismy. Heterotrofní bakterie spotřebovává kyslík a organické látky a produkuje odpadní vodík. Ten je na zemi vzácný, ale je životně důležitý pro archeu. Ta proto splynula s bakterií, ze které se postupně staly buněčné mitochondrie – plíce buňky. (Flegr, 2005, str. 331)

Vraťme se ale k hlavní otázce – proč se zabýváme evoluční kompresí. Zajímá nás, zda se do jednotlivých lidí vtěsnala také vlastnost nezničitelnosti, tedy nesmrtelnosti, kterou vidíme u jiných struktur. Odpověď na úrovni dnešního přírodovědného poznání je na první pohled zřejmá: Nikoli. Každý člověk umírá stejně jako příslušníci všech ostatních druhů. Ani to, že má touhu po nesmrtelnosti, nehraje žádnou roli. Jde jen o racionální zpracování sebezáchovných pudů, které má každý organismus.

S tímto nepochybným přírodovědným faktem kontrastuje dosvědčovaná zkušenost učedníků se vzkříšeným Kristem. Ten nějakým zázrakem vstal z mrt vých. I Panně Marii se připisuje zvláštní úmrtí. Po své smrti prý nezanechala tělo, byla vzata přímo do nebe. Nesmrtelnost byla též vlastnost, která byla připisovaná prvotním lidem – Adamovi a Evě, ale ti o ni přišli z důvodu, který se tradičně označuje za dědičný hřích.

Je-li svědectví učedníků pravdivé, jak jsou křesťané přesvědčeni, může člověk existovat ve dvou modech. Mody s dědičným hříchem známe ze soudobé biologie – klasická evoluce založená na genech, které v sobě zahrnují lidskou smrtelnost. Mody bez dědičného hříchu jsou nějakou metastabilní polohou, o niž může dotyčný přijít svým rozhodnutím a kterou získává buď od rodičů, nebo prostě přímo od Boha.

Představit si můžeme jakousi neobvyklou epigenetickou mutaci, která se objevuje jen při velké komplexnosti organismu. Ta se dostavuje, jako většina mutací, jen výjimečně. Měli ji prvotní lidé, kterým historie dala jméno Adam a Eva. Pak mnoho tisíc let nic, až pak Maria s Ježíšem. Díky ní měli tito lidé prazvláštní schopnosti, zejména zmíněnou nesmrtelnost – člověk v nějakém okamžiku projde jaksi do jiného rozměru a jeho tělo zmizí z našeho světa (nanebevzetí).

Evoluce jako generátor nových přírodních zákonů a životní energie

Z lidského pohledu je evoluce zásobárna nepředstavitelného množství energie a generátor nových přírodních zákonů (Tresmontant, 1997, str. 32). Na počátku vesmíru neexistovaly hvězdy, tedy ani nepůsobily zákonitosti supernov. Bez vzniku života by neexistovaly živé organismy a zákony genetiky. Zákony biologie tedy existují nebo přišly ke slovu až od dob prvních organismů. To platí i pro zákony chování živočichů – etologii, nebo pro psychické či sociologické zákony. I ty přicházejí ke slovu, teprve když začínají existovat struktury s určitou mírou komplexnosti. Každý přírodní zákon totiž vyžaduje strukturu s odpovídající minimální mírou komplexnosti. Bez této komplexnosti není daný přírodní zákon schopen působit a vnějšímu pozorovateli se zdá, jako kdyby neexistoval.

Představme si třeba dobu, kdy atmosféra neobsahovala kyslík. Čekalo se na stromatolity, které využijí ladem ležící zákony fotosyntézy. Ty zaplavily celý svět a produkovaly odpadní, toxický kyslík, jejž žádný organismus na světě nebyl schopen zpracovat. Atmosféra byla najednou plná kyslíku a u mořské hladiny se vznášely uhynulé buňky, které zabil kyslík. To představovalo neuvěřitelné množství naakumulované energie, jež jen čekalo na nový druh, který ji bude schopen využít. Tím očekávaným organismem byly zřejmě modiﬁkované sinice, které najednou zača ly požírat organický substrát a k tomu spotřebovávaly kyslík. Po nějaký čas si žily bez vzájemné konkurence v nutričně bohatém prostředí. Bohatství kyslíku a živin se však postupně vyčerpalo a organismy spolu začaly soupeřit o zdroje v oceánech. Časem dvojdyšné ryby zjistily, že i na pevnině je neuvěřitelné množství energie, která leží ladem, a vznikli obojživelníci. A tak to běží až dodnes. Vždy se někde nakumuluje a povaluje obrovské množství nevyužité energie a čeká se nový druh, který ji bude schopen využít. Ten tuto energii nejen vyčerpá, ale přinese s sebou i způsoby, nové přírodní zákony, jak se taková energie dá zužitkovat. To se samozřejmě netýká jen sinic, ale třeba i žiraf, které díky dlouhému krku objevily vrcholky stromů, kde byla spousta nespaseného listí. To se týká i člověka, jenž ze země vykutal mnoho naakumulované energie fosilních paliv. I podnikatelé hledají na trhu mezery, tzn. naakumulovanou energii poptávky.

Evoluce působí všude, kde jsou komplexní struktury. Energie, kterou uvolňuje rostoucí komplexnost organismů, působí kompenzačně proti zákonu entropie. I když odolnost organismů vůči katastrofám vzrůstá s pokračující evolucí, přesto je otázkou, zda rychle vyvíjející se lidstvo se dokáže s nimi vypořádat. Máme dostatek prostředků na vykrytí srážky s bludným asteroidem? Dokážeme se v budoucnu ochránit před výbuchem Slunce, např. přemístěním na jinou planetární soustavu? Dokáže lidstvo s uvolňovanou energií nakládat tak, aby se samo nezničilo?

Průvodní problémy s nově objevenými schopnostmi byly v průběhu evoluce právě těmi nástroji, které vedly ke kompresi nově objevených funkcí do menších, ale stále komplexnějších struktur. Přežijí jen ty druhy, které vy váženě a nedestruktivně začlení nově objevené funkce do svých organismů. Jestliže lidstvo bude uvolňovat energii rychleji, než stačí souběžně vnitřně zrát, čeká ho jen sebezáhuba. Koneckonců křehkost naší civilizace vidíme už na případu newyorských dvojčat – kdo kdy v minulosti viděl, aby deset lidí dokázalo zabít čtyři tisíce jedinců během pár minut? Dneska stačí proletět panelákem… Zkrátka s technologickým pokrokem a uvolňovanou energií nedokáže držet krok vnitřní, či chcete-li, morální zrání společnosti.

Nikdo zřejmě nepochybuje, že po lidech přijdou organismy, které evolučně překonají člověka. Bylo by absurdní předpokládat, že s člověkem evoluce končí. Jestliže lidi uvolnili atomovou energii, jakou energií budou disponovat tyto evolučně vyspělejší organismy? Já jsem přesvědčen, že těmito organismy byli též ti, jimž teologie upírá dědičný hřích.

Zkusme se tedy podívat na Ježíše jako na člověka bez dědičného hříchu, který se evolučně posunul dál než my. Je naprosto ve shodě s dosavadními zkušenostmi s evolucí, že musel disponovat naakumulovanou energií a využívat ty přírodní zákony, které jsou nám skryty. Stejně jako medúzám jsou skry ty zákonitosti ptačího létání, které naproti tomu lidé dokonale využili. Toto neustále se zpřesňující a důslednější vytěžování možností světa je známkou evoluce. Jestliže lidstvo bylo schopno překopat celý svět dálnicemi, komunikačními kanály, jakými schopnostmi musel disponovat Ježíš, když nás evolučně předběhl? A jak přesně musel být nastaven na důsledné plnění Boží vůle, aby se mu ta samá energie nevysmekla z rukou a nezničila ho, jako to hrozí nám?

Mimořádnost Ježíše však neznamená, že by nutně musel přestat být člověkem. Druh je v biologii deﬁnován možností dalšího rozmnožování. Nikdo, ani teologové, ani ateisté, nepopírá, že by Ježíš nemohl mít s nějakou ženou děti. Není tedy důvod se domnívat, že by musel přestat být člověkem jen proto, že měl mimořádné schopnosti.

Při těchto úvahách si vypomáhám představou, že živočišné druhy či i jednotlivé organismy jsou jakýmisi střelci, kteří se z velké dálky snaží streﬁt do terče. Čím se někdo trefí blíž ke středu terče, tím víc energie má k dispozici. To, že Kristus disponoval nepředstavitelnými schopnostmi, je pak jen důsledek toho, že se jednoduše treﬁl přímo do černého. I my žijeme ve svém světě a dokážeme z něj vykutat tím více energie, čím více umíme číst znamení doby, streﬁt se do černého. Já to vidím na svém mediálním úspěchu. To, že jsem žádaný, připisuji především tomu, že jsem služebník novinářů. Snažím se přesně uchopit, co potřebují, a to jim následně dodat. Kromě toho usiluji i co nejpřesněji pochopit trápení druhých lidí. Čím blíže středu terče se trefím, tím více energie se z lidí uvolní, tím více jsem populární. To není úsilí o extrémní sílu, ale o naprostou přesnost zásahu.

Ježíš v této souvislosti používal přirovnání rozsévače (Mt 13,3–23):

Vyšel rozsévač rozsévat. Když rozséval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. Kdo má uši, slyš!

Učedníci k němu přistoupili a řekli: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“

On jim odpověděl: „Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno. Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou. A plní se na nich proroctví Izaiášovo: ,Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím.‘ … Vy tedy slyšte výklad podobenství o rozsévači.

Pokaždé když někdo slyší slovo o království a nechápe, přichází ten zlý a vyrve, co bylo zaseto do jeho srdce; to je ten, u koho se zaselo podél cesty. U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá. U koho bylo zaseto do trní, to je ten, kdo slyší slovo, ale časné starosti a vábivost majetku slovo udusí, a zůstane bez úrody. U koho bylo zaseto do dobré země, to je ten, kdo slovo slyší i chápe a přináší úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, třetí třicetinásobnou.

Úspěch zrna je úměrný tomu, jak se dokáže treﬁt na úrodnou půdu, která představuje naakumulovanou energii. Aby se nám to podařilo, je třeba mít čisté srdce, protože jinak nevidíme a neslyšíme. Toto úsilí o čistotu srdce je jinými slovy úsilí o svatost. Podobenství obsahuje i další myšlenku. Učedníci Ježíše jsou díky spojení s ním mnohem blíže k středu terče než ostatní lidé. Objevuje se zdánlivá nespravedlnost, která se však logicky odvozuje od přesnosti zásahu: „Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ Nevím jak vy, ale já v této větě vidím nepřímou úměru.

Nepřímá úměra mezi komplexitou organismu a entropií

Ježiš v mnoha podobenstvích vyjadřuje myšlenku – není třeba moc, ale zato přesně a kva litně. Horčičné semínko je malé, přesto má ohromnou vitalitu. Kvas prostoupí ohromným množstvím mouky, aniž by se spotřeboval. Soli se do jídla dává špetka, ale nesmí ztratit svou mimořádnou chuť. I my máme po ruce neuvěřitelné množství energie, jde jen o to se přesně streﬁt.

Společenství disponují většími schopnostmi než jednotlivci, bohužel i většími možnostmi sebedestrukce. Pokud však nepřekročí určitou míru komplexnosti (blízkost ke středu terče), nejsou rozdíly v uvolněné energii mezi jednotlivcem a společenstvím tak nebetyčné jako u lidí.

Konstatování o nevyužité energii platí i pro nás jednotlivce, protože své schopnosti často využíváme jen z mizivé části. Například luštit sudoku nebo počítat příklady z učebnice fyziky je přibližně stejná práce, přesto znalosti fyziky jsou mnohem praktičtější než stovky vyluštěných křížovek. Cvičit na hudební nástroj není o moc těžší než hudbu poslouchat. Stejně tak koukat se na večerní pořady v televizi je jen o málo snazší než si přečíst populární knihu o čemkoli, ale knihy jsou mnohem přínosnější. Lidé vydávají mnoho peněz za lyžování, tenis a golf, ale pak si nechají od ﬁrmy udělat třeba umělou závlahu trávníku okolo domu. Práce je to stejná, jen mnoho tzv. sportů je samoúčelných. Stále více se individuálně stravujeme po hospodách, i když tím přicházíme o společný čas při přípravě jídla, který se jeví jako těžko nahraditelný zdroj rodinné komunikace. Jinými slovy, stačí, když si nebudeme hrát na krále blbečků (viz slovník) a poněkud usměrníme svou vydávanou energii, a hned máme po ruce neuvěřitelné množství možností.

Mnoho fyzikálních veličin se projevuje pouze v určitém rozsahu hodnot, ale jinde jsou neměřitelné. Například nikdy bychom nevěřili, že se pohybujeme vlnově, kdybychom neobjevili subatomární částice.

De Broglieův vlnový zákon platí nejen pro fotony a elektrony, kde je dobře měřitelný, ale pro každé těleso, tedy i pro nás. Jen když do vzorce dosadíme hmotnost člověka, vyjde neměřitelně malá vlnová délka. (h Planckova konstanta; p hybnost; m hmotnost; v rychlost; λ de Broglienova vlnová délka)

Představme si, že by množství energie a s ním i míra nezničitelnosti, kterými organismus, druh či obecně jakákoli struktura disponují, byly podobně úměrné komplexitě toho organismu:

Tento vzoreček bychom podobně jako de Broglieův zákon mohli ověřit měřením teprve až při velmi velké komplexitě. Například lidstvo jako celek je schopno uvolnit velké množství energie, která odpovídá ohromné komplexitě. Tento nárůst dostupné energie se měřitelně objevil teprve nedávno, jelikož dnes máme široké přírodovědné znalosti a disponujeme dobrou kooperací řady technologických odvětví (komplexita). Při malé míře komplexity společnosti by podobný zákon byl skrytý do chyby měření či jiné statistické chyby, třebaže může mít univerzální platnost. S komplexitou a s uvolněnou energií jde ruku v ruce úsilí o nezničitelnost či nesmrtelnost. Například lékařská péče je též projev komplexity lidské společnosti, která nepochybně vede k prodlužování lidského věku a boji o dlouhověkost.

Vidíte, že sním o nových teoriích. Je to však stejný druh nevědeckého myšlení jako u Darwina, jehož současníkem a odpůrcem byl i geniální fyzik William Thomson, dnes známý spíše jako lord Kelvin (Youngson, 2004). Ten pomocí tehdy známých zdrojů energie spočítal, že i kdyby Slunce bylo nakrásně celé z uhlí či vodíku, nedokáže tak intenzivně hořet a zářit více než 98 milionů let. Jenže to by se Darwin se svou evolucí nedostal dál než k ještěrům do křídy, do konce druhohor. Co měl tedy Darwin dělat? Měl respektovat dobové vědecké poznání a hodit celou svou rodící se teorii do koše, protože jednoduše na ni nebylo dostatek času? Nebo měl nevědecky předpokládat, že se třeba v budoucnu najde nový druh energie? Dnes po objevu radioaktivity jsme všichni generály, ale za Darwinova života to byla vážná a pro jeho teorii málem smrtelná námitka.

Skicuji zde mlhavé obrysy teorie, která by měla zmapovat, do jaké míry je nezničitelnost průvodním jevem překonání kritické míry komplexity živých struktur. Tuto kompresi do živých organismů tlačí evoluce a tento skok se projevuje nejen ve známých dimenzích, ale i v těch, které ještě neznáme.

Křesťanství odkazuje na několik stěžejních ojedinělých událostí v historii lidstva, kde by mohlo dojít k průniku těchto dimenzí do našeho světa. Z nedostatku lepší terminologie označujeme tyto jevy tradičními náboženskými termíny – nanebevzetí, dědičný hřích, zázrak, milost apod.

Mýtus

Než se budeme zabývat dědičným hříchem, řekneme si něco o výkladu mýtů. Mýtus je druh literárního díla, jež formou příběhu odpovídá na základní životní otázky lidí, kteří si ho vyprávějí a předávají ústním podáním. V tomto smyslu Bible neobsahuje mnoho mytických textů, protože apokalypsy, evangelia, dopisy, žalmy či jiné básně nejsou z literárního hlediska mýtem. Rozdíl mezi zapsaným a živým, ústně předávaným mýtem je asi jako mezi faraonem Tutanchamonem a jeho mumií.

Takovou zakonzervovanou mumií původně žijícího mýtu je příběh o stvoření světa a člověka na začátku knihy Genesis. Vznikl o mnoho desítek až stovek tisíc let později po skutečném vzniku člověka. Spolehlivost ústní tradice je totiž přibližně dvě stě let – šest generací, tedy rozpětí od mých prarodičů až po mé pravnuky, takže za tisíc let jsou z ústně tradovaných informací jen trosky (Vachala, 2004). Autor mýtu nemohl mít žádné informace z doby vzniku člověka. To, co máme v Bibli, je tedy bezpochyby výmysl. Ale není to jen tak ledajaký výmysl. Má jednu zvláštnost – je to autorizovaný výmysl. Co to znamená?

Představme si soutěž: Zkuste mi napsat povídku o tom, jak jsem se já seznámil se svou ženou. Já si ty povídky přečtu – všechno to budou bezpochyby výmysly, ale jedna z těch povídek se bude hodně blížit k tomu, jak to skutečně bylo. Já tuto povídku pak autorizuji a potvrdím, že tato povídka se ze všech soutěžních povídek nejvíce blíží tomu, jak to tenkrát bylo. Tak je tomu i v případě mýtu o původu člověka. Židé i křesťané považují Bibli za inspirovanou a pokládají i tento, nepochybně vymyšlený příběh za autorizovaný samotným Bohem. Mýtus o stvoření člověka je nanejvýš jen autorizovaná verze popisu událostí, na které se nezachovala žádná přímá ani zprostředkovaná vzpomínka.

My věřící jsme zkrátka schopni věřit ledačemu, nicméně každý člověk – věřící i nevěřící – si hledá hranici, čemu ještě bude věřit, a čemu už ne. Například já rozhodně nesdílím prastarou domněnku, že svět byl stvořen asi před šesti tisíci lety. Toto přesvědčení pochází ještě z dob před Kristem a vzniklo vcelku přímočarou úvahou. Židé si potrpěli na rodokmeny. Znát svůj rodokmen bylo jako dnes mít občanský průkaz, byl to základ identity. Jednou někoho napadlo sečíst všechna biblická pokolení a dospěl k tomuto číslu. Proto taky židovský kalendář začíná od předpokládaného data stvoření světa. Bohužel stále existuje dost lidí, kteří této nesmyslné úvaze věří. Ne nadarmo svatý Pavel kritizuje plané zabývání se rodokmeny (1Tim 1,3–4):

Když jsem odcházel do Makedonie, žádal jsem tě [Timotei], abys nikomu nedovolil zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou spíše k jalovému hloubání než k účasti víry na Božím záměru.

Mýtus je vyprávěný příběh, tedy něco analogického již zmíněným rodinným příběhům, který spouští otázka posluchače. Mýtus nepochopíme, dokud nenajdeme tuto spouštěcí otázku: „Tati, a proč má týden sedm dní a proč se v sobotu nepracuje?“ „Víš, synu, na počátku stvořil Bůh nebe a zemi…“ A najednou máme mýtus o stvoření světa v sedmi dnech a o tom, jak Bůh odpočíval na konci svého díla sedmého dne čili v sobotu. Stejně tak mýtus o stvoření člověka je odpovědí na otázku: „A proč, tati, žijí muži se ženami, a ne se svými rodiči či třeba se zvířaty?“

„Protože Bůh vytvořil ženu z žebra muže a ten zvolal: ,Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest. Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.‘“

Jako každý příběh má mýtus jednu nosnou myšlenku, sujet, a kromě toho je opentlen různými detaily – fabulacemi. Fabulace nenesou žádnou důležitou myšlenku a je chyba z nich cokoli dovozovat. Například z textu Genesis chybně vyplývá, že ptáci byli stvořeni dříve než plazi, ale to je právě ona fabulace, která není nosnou kostrou, sujetem celého příběhu. Tou je odpověď na otázku, proč se v sobotu nepracuje. Není těžké dát mýty do souvislosti s evolučními teoriemi, protože žádný mýtus není odpovědí na otázku: „Tati, jak se vyvinul člověk z opice?“ Mýty a evoluční teorie se zkrátka historicky míjejí.

Dědičný hřích

Život se neodvíjí pouze v rámci známých zákonitostí. Elektřina nezačala existovat s Faradayem, ani gravitace s Newtonem. Náš život, křesťanství či evoluce probíhají v rámci všech existujících, byť dosud nepoznaných zákonitostí. Lidé ve středověku nevěděli, co je podstatou blesku, přesto jej mohli pozorovat. I když nevěděli, že kruhový pohyb nebeských těles je dán stejnou silou, která je váže k zemi, přesto viděli její důsledky. I náboženská zkušenost nás může odkazovat na důsledky přírodních zákonů, o kterých dnes nemáme ani zdání.

Biologie zná několik druhů epigenetické dědičnosti, které nejsou kódovány v DNA (Flegr, 2005). Dědičný hřích může takto být jedním z mnoha neznámých druhů epigenetické dědičnosti, nebo to může být mutace v těch fyzikálních rozměrech a proměnných, o nichž dnes nemáme ani potuchy. I neznámé mutace zvyšují nebo snižují adaptovanost organismu na dané prostředí.

Můžeme si představit, že Adam a Eva byli dva lidé, kteří se narodili s nějakou mutací mimo známé přírodní zákony. Podle teologie dědičný hřích prvotních lidí zapříčinil ztrátu nějaké vlastnosti, která umožňovala nesmrtelnost. Tuto vlastnost měli jaksi mimořádně, od narození či stvoření. Zajímavé je, že stejná vlastnost, tedy narození se bez dědičného hříchu, se připisuje ještě dvěma lidem – Marii a Ježíši. Kupodivu zcela nezávisle na učení o dědičném hříchu se roku 1950 objevilo dogma, že Panna Maria byla hned po smrti i s tělem vzata do nebe, takže měla nesmrtelnost, kterou měli v ráji Adam s Evou.

Ti dva však o tuto schopnost přišli kvůli svému hříchu. Jejich děti se proto dál rodily bez ní. Čekalo se tedy na další mutaci stejného druhu^(*), která se dostavila až mnohem později u Panny Marie. Ona tuto schopnost nepromarnila a předala ji svému synu – Ježíši. Nicméně ten neměl žádné biologické potomky, takže tato schopnost, která se dědí z rodičů na děti, se opět ztratila. Mezi Marií a Adamem je i další teologická analogie, že oba se mohli rozmnožovat bezpohlavně, a to vždy do osoby opačného pohlaví. I tato dvě přesvědčení vznik la nezávisle na sobě.

^(*) S termínem dědičného hříchu vyvstává otázka, zda jde o jednu a tutéž vlastnost u všech čtyř lidí, kterým je připisován, nebo se jedná o čtyři různé vlastnosti stejného druhu. Například srovnejme pojmy „bílý“ a „barevný“. Když o někom řekneme, že je „barevný“, může být běloch, černoch, Asiat apod. Pokud chybějící dědičný hřích též představuje souhrnné označení jako slovo barevný, pak u Ježíše mohl mít jiný charakter než u Adama. Bohužel těmito úvahami roste počet bulharských konstant nad rozumné meze, a jestliže nejsme schopni rozlišit tyto typy dědičného hříchu, měli bychom je považovat za totožné na základě principu identity nerozlišitelného (viz slovník).

Představa, že muž se rozmnožuje jakýmsi pučením ze „žebra“, mi přijde trochu přitažená za vlasy. Proto se přikláním k názoru, že Adam – první člověk – byla žena, a ne muž. To není z teologického hlediska zásadnější problém (pokud nebude problémem mužská ješitnost). V Genesis samozřejmě nemáme historický záznam, ale autorizovaný mýtus, který se pouze blíží pravdě. Je přijatelnější, že jak Panna Maria, tak Adam by byly jakési „partenogenetické samice“.

Evoluce míří k bytostem, které člověka podstatně přesahují. I v druhohorách směřovala evoluce k lidem, kteří neskonale přesahují tehdejší vrchol vý voje, totiž plazy. Lidé bez dědičného hříchu tedy možná představují budoucí pokračování evoluce k lidem s novými vlastnostmi. Proč by jednou z těch budoucích vlastností nemohla být právě ta, o kterou lidstvo přišlo kvůli dědičnému hříchu? Evoluce jistě přinese vyspělejší bytosti, ale bohužel má, podobně jako Boží mlýny, na všechno dost času, takže si nedělejme naději, že se těchto bytostí dočkáme. Avšak pokud má pravdu křesťanství, máme hned čtyři svědectví o prvních, a nepříliš úspěšných pokusech o založení takového nového lidského „druhu“: Adama, Evu, Marii a Ježíše.

O nový druh v biologickém slova smyslu se ale nejednalo. Nikdo nepopírá, že Panna Maria teoreticky mohla mít se svatým Josefem další děti. Možnost plození potomstva schopného další reprodukce je deﬁnice druhu. Tedy dědičný hřích je vlastnost, která přes svou výjimečnost nezakládá nový biologický druh. Podobně jako Tibeťané mají genetickou odlišnost, díky které netrpí nedostatkem kyslíku ve vysokohorských oblastech, a přesto jsou to stále lidé – Čech může mít s Tibeťankou děti (Rogozov, 2004).

Posmrtný život versus reinkarnace a karma

Po sametové revoluci se v naší zemi objevil rychlý nárůst buddhismu a jiných reinkarnačních teorií. Pro nevěřící se může zdát bezvýznamný rozdíl mezi reinkarnací a posmrtným životem, jak je vnímají křesťané. Bohužel opak je pravdou. Křesťanská víra vychází ze zkušenosti se vzkříšeným Kristem – člověkem, kterého učedníci znali jak před smrtí, tak i po smrti, po vzkříšení. Byl to jeden a týž člověk, i když svým způsobem jiný. Řečeno psychologicky, před smrtí i po ní měl stejné vzpomínky, názory, identitu i ego. Byla to stejná osobnost. Jestliže tedy křesťané věří ve vlastní vzkříšení, pak věří, že i po zmrtvýchvstání to budou oni, se svým tělem, svými vzpomínkami, identitou a egem.

Reinkarnační teorie však tuto kontinuitu jedince popírají. Považují osobnost a tělo člověka za jakýsi šat, který můžeme odložit. Po smrti se prý mohu vtělit do čehokoli či kohokoli jiného. Nyní jsem Čech, po reinkarnaci bych mohl být třeba křovácká žena, či dokonce podle některých směrů i zvíře nebo jen věc.

Čistě teoreticky nemám zdání, na čem by měla být založena kontinuita mezi mnou a křováckou ženou. Pouhé morální, karmické zdůvodnění mi přijde ploché. Možná je to příznak jen dekadentního buddhismu, ale z první ruky mám tvrzení Lamy Olé (diamantová cesta buddhismu), které vyslovil při jedné večeři. Podle něho jsou hladovějící děti v Africe reinkarnovaní nacisté. Přijde mi absurdní, že kontinuita mezi nacistou a africkým klukem umírajícím hlady je jen morálně založená – trest za zločiny, které musí odpykat někdo jiný.

Máme-li hovořit o reinkarnační kontinuitě mezi dvěma jedinci, očekával bych, že to bude kontinuita přírodní – nějaká část zůstane fyzicky stejná, jiná se změní. Avšak nevím, co by mělo zůstat podle buddhismu. Cynicky vzato, osud křovácké ženy, která přijde po mně, je mi naprosto ukradený. Proč bych měl mít soucit s někým, s kým mě nic nepojí – ani vzpomínky, ani tělo, ani mysl, názory, osobnost, prostě nic, co považujeme za důležité?

Zatímco křesťané věří v jakousi multikulturalitu světa po vzkříšení, buddhismus usiluje o rozpuštění individualit. To je nepřekonatelný teoretický rozpor, protože souvisí s postoji člověka vůči různým zlům, která ho postihují.

Zatímco Kristus vysvětluje mnohé zlo jako výzvu do budoucnosti, pak karmické systémy vždy vysvětlují zlo z minula, a to vždy egocentricky (jejich logický systém nepřipouští žádnou jinou možnost): „Jsi postižený, protože jsi v minulém životě dělal něco špatně. Byl jsi přepaden bandou skinů, protože jsi byl v tomto nebo předcházejícím životě krutý.“ Fakt, že každé zlo musí vyplývat z osobní minulosti, je také základem „humorné“ hlášky: „Jsi mrzák, dobře víš proč.“

Egocentrický samozřejmě neznamená egoistický, ale ten, který klade jáství vždy do středu vztažného systému. Zkrátka karmické systémy neznají procesy, jež vznikají bez vztahu k jáství a jeho minulosti. Nedokážou např. akceptovat představu, že by na mě bezdůvodně spadl meteor, že bych dostal rakovinu jen tak, že by to nijak nesouviselo s mými hříchy v tomto či minulém životě. Prostě že by se jen tak stalo…

Na rozdíl od těchto egocentrických systémů říká Ježíš apoštolům: „Nezhřešil ani tento člověk, ani jeho rodiče. Narodil se slepý, aby se na něm zjevily Boží skutky,“ tedy abych jej nyní uzdravil, nebo abychom my křesťané pomáhali těmto postiženým žít smysluplný život, a budovali tak Boží království. Zlo je tady, aby se nyní či v budoucnu ukázala síla Boží a moc naší lásky k bližnímu. Ano, v některých případech si za zlo, které člověka postihlo, může on sám, ale absurdní je morální systém, který to tvrdí o každém zlu, jež na člověka dolehlo. To je teocentrický způsob uvažování, který považuji za nosnější než jiné pohledy na zlo.

Proto ani buddhistický soucit není v důsledku totožný s křesťanskou láskou. Soucit s někým, kdo si za své trápení v důsledku stejně může sám, není láska, která obdarovává toho, kdo jen dostal míň než my. Křesťanská láska je svým způsobem nemoralizující, nepředpokládá imanentní vinu druhého.

Nerad bych však byl špatně pochopen. Nemluvím zde o buddhistech a křesťanech jako lidech. Znám dobré buddhisty i křesťany a naopak. Jen vysvětluju, kde vidím slabiny, a tedy i nepřijatelnost buddhistického pohledu na svět. Na druhé straně musím říct, že mně samotnému hodně daly různé druhy buddhistických meditací (dechu či chůze), které doporučuji klientům, když je to vhodné.

Vzkříšení

Podle vyznání víry (viz slovník) Kristus po smrti „sestoupil do pekel“. Tím se myslí, že se nějak dostal do kontaktu s mrtvými lidmi a že se s ním dělo totéž, co se děje s každým jiným člověkem, který zemřel.

Kristovo zmrtvýchvstání však asi nebylo tak samozřejmou událostí, jak by se mohlo zdát. Jestliže byl ve stavu mrtvých něco přes dva dny, mělo to zřejmě vážné důvody. Z knih by člověk měl pocit, že od jeho smrti šlo všechno jako na drátkách, že v tomto stavu byl, jen aby se naplnilo Písmo. Nebylo to spíše naopak? Kristus zde není kvůli Písmu, ale Písmo kvůli Kristu. Písmo jen popisovalo, co se v budoucnu stane, ale nebylo toho příčinou ani nevysvětluje důvody.

U jeho zázraků pozorujeme proces postupného učení. Zprvu používá bláto a jiné pomůcky. Ke konci svého působení mu stačí jenom slovo či chtění. I když umí vzkřísit z mrtvých druhé lidi, neznamená to ještě, že to dokáže aplikovat i na sebe. Tuto dovednost měl teprve získat. Ježíš je totiž člověk a jako takový se musí neustále vyvíjet a učit bez ohledu na smrt či fakt, že je zároveň i Bohem. Proto mu trvalo tři dny, než objevil tuto cestu zpět, protože to nebylo nic snadného. Během tří dní Ježíš hledal způsob, jak vstát z mrtvých, jak znovu oživit své tělo.

Z Ježíšova vzkříšení se odvozuje možnost našeho vzkříšení. Ani to nebude samozřejmý proces. Když si projdeme jeho výroky na toto téma, uvidíme, že se má jednat o výběrový proces, který se netýká všech lidí, přičemž bude to sám Ježíš, kdo bude křísit mrtvé (Jan 6. kapitola):

Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Jeho vůle je, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.

Toto vzkříšení však nebude realizovatelné bez skutečně fyzického spojení člověka s Ježíšem, asi jako větev má život z kmene stromu. Toto spojení už dnes vzniká v eucharistii:

Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne.“

Dejme do souvislosti výroky o konci světa a o vzkříšení. Na konci světa zřejmě dojde ke změně fyzikálních podmínek, tím se zčásti aktivují duše, tj. struktury již mrtvých lidí (Jan 5,28–29):

Přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: ti, kdo činili dobré, vstanou k životu a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení.

Žádný člověk kromě Ježíše však nemá sílu, aby obnovil své tělo. Tedy naše vzkříšení bude možné jedině tak, že se s ním fyzicky propojíme a budeme participovat na jeho těle. Na první pohled to vypadá jednoduše, ale asi to bude docela náročné pro naše ego. Boří se totiž hranice mezi jedinci, kteří jsou podle našeho prožívání nyní zřetelně odděleni. Ježíš nás proto na tyto divné skutečnosti důrazně upozorňuje předem: Musíte mě jíst, pak budete mít život ze mě, jako já mám život z Otce. Podobně vzniká i idea církve jako ohromného metaorganismu – tajemného těla Kristova. Tajemné ano, zato zcela fyzické, a ne zdánlivé.

Poslední soud je v podstatě zátěžová zkouška. Při ní se ukáže, kdo má na to, aby se s Kristem spojil, a kdo ne. O výsledku této zkoušky je možná od smrti člověka fakticky rozhodnuto, ale to nic nemění na tom, že to asi nebude nic lehkého. Každopádně není třeba, aby kdokoli kohokoli soudil. Každého rozsoudí pouze konfrontace s novou realitou, a tak všichni uvidíme, jak na tom kdo je. Někdo se dokáže spojit s Ježíšem dříve, někdo později, někdo bohužel vůbec (Lk 13,23.24):

Kdosi mu řekl: „Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni?“ On jim odpověděl: „Snažte se vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni.“

Křesťanství je psychologické náboženství, tedy to, co lidem bude bránit ve vzkříšení, nebudou vnější podmínky, ale jejich vnitřní nastavení, vnitřní rozpolcenosti, kterým se říká hřích – sebedestruktivní rozpor mezi poznáním a jednáním jednoho a téhož člověka. Takové rozpory nás ale ničí již dnes, ať jsme věřící, či ateisté. Věřící mají jen větší motivaci se jich zbavit včas, dokud to jde.

Teorie nesmrtelnosti

Křesťané věří, že Kristus objevil způsob, jak vrátit lidem onu schopnost, kterou kvůli svému pochybení ztratili prvotní lidé. Tato ztráta nebyla jednoduše vratná. Jakmile o ni Adam s Evou přišli, přiblížili se zpátky k úrovni zvířat a byli smrtelní jako jejich předci. V rámci teorií o nesmrtelnosti existuje několik možností:

Krajní monismus tvrdí, že nic z člověka nepřekonává jeho smrt a člověk po své smrti nenávratně přestává existovat. Někde uprostřed leží židovská představa, že po zemřelých lidech existuje jen něco jako stín – šeol, tedy nějaký nenázorný obtisk jejich bytosti. Dále jdou dualistické teorie, které pracují s podstatami těla a duše, jež existují více nebo méně nezávisle na sobě. Extrémní pozici v dualistických teoriích představují reinkarnační systémy, podle nichž je člověk víceméně pouze duše, která střídá těla, asi jako my šaty.

Křesťanství svého času váhalo, která z antropologických teorií je nejvhodnější pro popis lidské nesmrtelnosti. V průběhu dějin byly studovány nejrůznější teorie starých řeckých ﬁlozofů a jejich novější deriváty, ale nejsilnější pozici si udržela pojetí Platona a Aristotela. Nakonec převážil Aristoteles. Nicméně i jeho teorie se dostala díky poznatkům moderních věd do slepé uličky. Důvodem je předpoklad, který nesdílí moderní věda, totiž že mezi člověkem a zvířetem je tak zřejmý, propastný a nepřekonatelný rozdíl, že je možno dokázat, že člověk a zvíře fungují na základě dvou naprosto odlišných principů.

Ve své době to nebyla hloupá myšlenka, protože kontinuita schopností zvířete a člověka se objevila teprve nedávno. Demonstrujme si tuto úvahu na následujícím příkladu. Na obrázku vidíme dva trojúhelníky, které by měly mít stejnou plochu, protože mají stejný poměr stran (13 ÷ 5), navíc se skládají ze stejných kousků. Nicméně při jednom poskládání přebude jeden volný čtvereček. Jak to?

Kde se vzala tato díra?

Věřím, že při troše přemýšlení přijdete na důvod, kde má předchozí úvaha Achillovu patu, protože na to stačí znalosti matematiky ze základní školy. Tímto příkladem chci ukázat, že takový úkol můžeme vyřešit jen díky znalostem geometrie (řešení je ve slovníku na konci knihy). Žádná intuice, ostré vnímání či obecně kvalitnější smysly nemohou podobná dilemata vyřešit. Na jeho pochopení i vyvrácení je třeba něco, co nenaučíte žádného psa ani opici. Takovou zvláštní jedinečnou schopnost rozumového uvažování mají v této vy vinuté formě jen lidé. Dokud nebyla zřejmá kontinuita zárodků racionálního myšlení u zvířat, bylo přirozené, že vědci chápali rozum jako něco zcela svébytného, existujícího a fungujícího díky jinému „stroji či mechanismu“, než je smyslové vnímání. O překonání tohoto přesvědčení bylo napsáno už mnoho knih, takže nemá cenu opakovat stokrát řečené argumenty, snad kromě autobiograﬁcké poznámky.

Sám jsem byl dřív zastáncem těchto dualistických teorií. Uvažoval jsem o jakémsi symbiotickém soužití nesmrtelné racionální duše s tělem. Tělo by získávalo nové možnosti racionální duše a ta by na oplátku proﬁtovala ze schopnosti těla vnímat a cítit. Nakonec jsem i tuto teorii opustil. Proč? Představme si, že Bůh tvoří ke každému hmotnému oplodněnému vajíčku nesmrtelnou nehmotnou duši. Přišlo mi absurdní, že by chom mohli Boha přinutit, aby tvořil duše na zakázku, tím, že bychom oddělovali od sebe jednotlivé rýhující se buňky. Poté, co bychom takto Boha donutili vytvořit dvě či patnáct nesmrtelných duší, bychom je pak všechny vyhnali z jejich nových těl, pokud bychom oddělené buňky zase zabili. Tento druh manipulace s Bohem mi připadá absurdní.

Mnohem víc se mi zamlouvají teorie, podle nichž je nesmrtelnost vlastnost, kterou organismus získává, pokud dosáhne určitého, kritického stupně vý voje. Podobně jako fyzika zná kritickou koncentraci radioaktivního materiálu, která spouští řetězovou štěpnou reakci, tak i evoluční biologie zná kritické míry komplexnosti, např. minimální komplexnost, která umožňuje reprodukci, a tedy život (Flegr, 2005). Jenže o možnosti štěpné reakce nemáme ani potuchy, pokud máme radioaktivního materiálu málo nebo nerozumíme podstatě radioaktivity. Stejně tak je možno uvažovat o jakémsi kritickém stupni vývoje, nad nímž již organismy získávají nejen rodovou nesmrtelnost, ale i tu individuální, vždyť o tuto odolnost či trvalost v evoluci jde (Flegr, 2005).

Podle teologie jsme my lidé těsně pod touto úrovní, protože o ni Adam a Eva přišli. Není tedy divu, že biologové nemohou najít žádné známky lidské nesmrtelnosti, když tam žádné nejsou. Když ztratím stovku, taky ji nemohu vidět ve své peněžence. O této ztracené vlastnosti na rozdíl od radioaktivity moc nevíme. (Koneckonců i tu radioaktivitu známe něco málo přes sto let.) Jisté je jen to, že bude souviset s mírou komplexnosti organismu.

V rámci přírodních zákonů jsou živé organismy zajímavé tím, že neustále směřují k vyšší a vyšší komplexnosti, která zaručuje stále větší a větší odolnost organismů – možnost druhového, ale i individuálního přežití. Komplexnost struktury zpřístupňuje i zatím nevyužitou energii. To je rozdíl od pouhé evoluční adaptovanosti na prostředí. Jestliže už dnes lidé věnují ohromnou energii na prodlužování lidského věku, jak moc to pak budou dělat komplexnější druhy, které přijdou po nás? I když touha po osobní nesmrtelnosti může být jen epifenoménem evoluce a nikdy nebude naplněna, přesto se zdá, že evoluce směřuje nejen k druhové, ale i osobní nesmrtelnosti.

Řetězová štěpná reakce

Řetězová štěpná reakce je pozorovatelná pouze při určitém, nadkritickém množství radioaktivního materiálu. Podobně nezničitelnost či nesmrtelnost určité struktury by se mohla objevovat od určité kritické míry komplexnosti organismu.

U evoluce vidíme dvě zřetelné tendence – zvyšovat komplexnost organismů a s ní i péči o potomstvo, včetně altruismu. Druhy, které přijdou po nás, nebudou větší či menší, než jsou živočichové dnes. Od nás se budou lišit tím, že budou ještě mnohem komplexnější a složitější, a že se ještě více než my budou starat o své potomstvo a přežití jiných jedinců svého druhu. Kočka a medúza jsou přibližně stejně velké, přesto je kočka mnohem komplexnější. Má proto na svou ochranu k dispozici mnohem více nástrojů – od drápů přes péči o koťata až po inteligenci.

V tomto případě nejde o ﬁlozoﬁckou fabulaci. Je zde patrný vývoj, který zřetelně pozorujeme od samotného prvopočátku. Ryby se starají o svůj potěr víc než měkkýši, plazi víc než ryby a také savci překonávají plazy, a to jak ve své složitosti organismu, tak v péči o své potomstvo a ochraně jedinců svého druhu. Pokud Kristus přichází s požadavkem: „Miluj Boha a svého bližního jako sám sebe“, ukazuje tím směrem, kam nám ukazuje i evoluce.

I když měla Maria onu schopnost, která jí zaručovala nesmrtelnost, neuměla ji předat ostatním lidem. A kdo ví, zda vůbec o této schopnosti věděla. O tuto možnost navrátit lidem ztracenou nesmrtelnost usiloval Kristus (Jan 10,10): „Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti.“

Při objevování svých možností Ježíš také zjistil, že má schopnost někoho vzkřísit z mrtvých. Je tu několik mezníků. Především je to vzkříšení několika mrtvých – Lazara, Jairovy dcery a dalších. Ilustrativní je příběh Jairovy dcery (Lk 8,40n):

Když se Ježíš vracel, zástup ho přivítal, protože na něj už všichni čekali. Tu k němu přišel muž, který se jmenoval Jairos; byl to představený synagogy. Padl Ježíšovi k nohám a úpěnlivě ho prosil, aby přišel do jeho domu, protože měl jedinou dceru, asi dvanáctiletou, a ta umírala. Když ještě mluvil, přišel kdosi z domu představeného synagogy a řekl: „Tvá dcera je mrtva, už Mistra neobtěžuj.“

Ježíš to uslyšel a řekl: „Neboj se, jen věř a bude zachráněna.“ Když přišel k domu, nedovolil, aby s ním někdo šel dovnitř, jen Petr, Jan a Jakub s otcem té dívky i s její matkou. Všichni nad mrtvou plakali a naříkali.

On řekl: „Neplačte. Nezemřela, ale spí.“ Posmívali se mu, protože věděli, že zemřela. On však ji vzal za ruku a zvolal: „Dcerko, vstaň!“ Tu se jí život vrátil a hned vstala. Nařídil, aby jí dali něco k jídlu. Jejích rodičů se zmocnil úžas. On jim však přikázal, aby nikomu neříkali, co se stalo.

Lidé se mu smějí, když o dívce říká, že spí. Měli totiž se smrtí mnohem bohatší zkušenosti než my, kteří vidíme tak pět mrtvých lidí za celý svůj život. Pro ně byla smrt součástí každodenního života. Rodilo i umíralo se v domácnosti, běžné byly veřejné popravy, války, loupení a přepadení. Kdekdo v té době věděl lépe než my, jak vypadá mrtvý člověk.

Proč jim ale Kristus přikazuje, aby nikomu neříkali, co se stalo? Všichni přece slyšeli, že dcera je už mrtvá, všichni ji pak vidí živou – takový skutek neutajíte! Proč se tedy Kristus chová nelogicky? Asi proto, že jej evangelista zachycuje v momentu, kdy tyto schopnosti právě objevuje. Ani on nekřísil mrtvé každý den, ani pro něho to nebyla rutina. Dokud si nevytvoří svůj názor, chce, aby jeho schopnost křísit lidi z mrtvých byla utajena. Mlčet o divných věcech byla obranná reakce typická pro celou jeho rodinu již od jeho podivného početí (Lk 2,51): „Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci.“

Totéž jsme viděli na počátku jeho působení. Ježíš má mimořádné schopnosti, které nemůže nepoužívat ve prospěch lidí, ale byl by raději, kdyby je používat nemusel. To není fantazijní hrdina, který je povýšený nad ostatní lidi a opojený svou fyzickou převahou. Naopak, je to reálný, rozpolcený člověk, který nemůže nepomáhat, ale zároveň se bojí důsledků, jež z toho pro něho plynou.

Po vzkříšení Jairovy dcery následuje proměna na hoře Tábor a nastává přechod ze středního do pozdního období Ježíšova působení. Kristus postupně zjišťuje, že pro něj neexistuje bariéra smrti. Dokáže uzdravovat, křísit mrtvé, transformovat své tělo a setkat se s největšími mrtvými autoritami té doby. Nyní už se svými schopnostmi jen amatérsky neexperimentuje jako na začátku (sliny, bláto). Najednou je bezpečně ovládá. Jenže tím se mu otvírá cesta na kříž: Dokázal by otevřít bránu smrti z druhé strany? Dokáže po smrti oživit své mrtvé tělo? Je to jeho úkolem? Když tyto otázky napadají nás, musely napadat i jeho. Jak na ně našel odpověď?

Hledal ji v proroctvích, hledal ji v osobních zážitcích, měl soucit s lidmi v nouzi, dlouhé hodiny se modlil a uvažoval, až se konečně rozhodl, že půjde cestou kříže (Lk 9,22n):

„Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.“ Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří?“

Narážka na kříž je dost nepochopitelná před jeho smrtí. V jazyce originálu Kristus nikdy nepoužívá slovo kříž, ale stauros – kůl, které by po překladu do aramejštiny mohlo znamenat i pastýřskou hůl. Možná se jedná jen o narážku na chudobu: „Jdi jen s holí bez majetku“.

Všimněte si, že i tady Kristus hovoří o osobní identitě, jako by chtěl říct: „Co je mi platné, že mám schopnosti, které nikdo jiný na světě nemá a mít nebude, když je nedokážu využít ve prospěch lidí kolem sebe?“ To je přece motiv, který slyšíme už od svatby v Káně Galilejské. Kristus jej však neustále domýšlí do důsledků. Postupně se smiřuje s tím, že na sebe vezme předpovídaný osud Mesiáše – nechá se zabít, aby z druhé strany prokopal tu cestu, kterou před ním žádný člověk neprošel vlastní silou. Prokope pro nás tu cestu, kterou nepotřebují lidé narození bez dědičného hříchu. Najde cestu, po níž později půjdou lidé, na kterých leží břímě dědičného hříchu jejich předků.

Otázkou není, jestli mohl, či nemohl před svými vrahy uniknout. Určitě fyzicky mohl, ale věděl, že to nejde proto, že by se minul svým posláním. Nechá se zabít poměrně krutou smrtí, která měla mnohem více rozměrů než ten týkající se posmrtného života. Ten byl ale nejdůležitější. Také se nejvíc podobá onomu vykoupení otroka z područí, a ne usmiřování rozzlobeného Boha. Je třeba postavit tunel, jímž se může člověk vrátit ze smrti do života.

Veřejnou smrtí také končí jeho veřejné poslání. Jeho vzkříšení už není určeno k přesvědčování farizeů a odpůrců. To, že se rozhodl jít cestou kříže, mimo jiné znamenalo, že musel rezignovat na to, že své odpůrce bude přesvědčovat a obracet na víru. I to je velký obrat. Po svém zmrtvýchvstání se zjevuje už jen svým učedníkům, protože ty má v plánu přivést ze smrti do života. V Pavlových listech se mluví o tom, že se zjevil pěti stům bratřím (1 Kor 15,6), ale žádnému ze svých odpůrců. Vzkříšení není divadlo pro nejširší veřejnost. Je to interní zážitek církve – radostná zpráva, kterou si předává po generace. O Kristových nadpřirozených schopnostech sice dostatečně, ale i marně svědčily jeho činy v minulosti. Vzkříšení z mrtvých takovým důkazem být nemá, protože když to řeknu trochu vyhroceně – do toho vlastně nevěřícím nic není.

Může se vám to zdát paradoxní, ale kdybych měl jeho ﬁlozoﬁi zařadit mezi ateisticko-monistické postoje a ty reinkarnační, měla by blíž k těm ateistickým. Reinkarnační systémy předpokládají jako samozřejmé, že člověk má duši, která je dominantní složkou osobnosti a jen si vypůjčuje různá těla. To křesťanství ani židovství za samozřejmé nemá. Nebýt Krista, neexistovala by žádná možnost návratu ze smrti do života a křesťané by museli dát za pravdu monistům, kteří říkají: „Po zástavě mozkových funkcí už není žádná možnost, jak oživit osobnost určitého člověka.“ Nebýt Krista, byl by osud lidí stejný jako osud zvířat, kterým se žádná možnost nesmrtelnosti nepřipisuje. Křesťané mají předávanou zkušenost se vzkříšeným Kristem a ta jim dává empirickou jistotu, pro niž současná věda nemá žádné vysvětlení a jen tak je ani mít nebude. Rozhodně jí je však bližší než systémy, které postulují existenci svébytných duší střídajících těla jako ponožky.

České jméno Ježíš bylo odvozeno z latinského Iesus. Aramejsky však znělo Ješua a bylo odvozené od Jehošúa, Jozue. To byl vojevůdce a nástupce Mojžíše, který dovedl Izrael do svobodné zaslíbené země (viz kniha Exodus). Ježíš měl stejný úkol. Vyvést lidi z otroctví dědičného hříchu a smrti do svobody posmrtného života a vzkříšení. V tomto směru jeho jméno opravdu vystihuje jeho životní úkol – přišel, aby lidé měli život a měli ho v hojnosti.

Konec světa

Úvahy o konci světa souvisí (korelují) s psychickou nepohodou (Klimeš, 1996). Čím se člověk cítí hůř, tím víc podvědomě cítí, že konec světa nemůže být daleko. Proto se osobně koncem světa nerad zabývám a držím se doporučení s fíkovníkem: Až bude konec světa na dosah ruky, bude to tak samozřejmé, jako když se na jaře nalévají pupeny a krajina i počasí se zcela změní. Do té doby je pošetilé se těmito úvahami příliš zabývat. Přesto jsou konstitučním kamenem křesťanství, takže je nemůžeme pominout.

Pupeny na jaře

Když jsou pupeny takto nalité mízou, nikdo nemůže pochybovat o tom, že přišlo jaro. Až bude konec světa na dosah ruky, bude to jasné všem. Jakákoli debata bude zbytečná. Tedy sama přítomnost debat znamená, že konec světa je stále v nedohlednu.

S Ježíšovými výroky o konci světa je potíž, protože v textu evangelií se evidentně prolínají varování před dvěma různými událostmi. Jeho učedníci mu nerozuměli v tolika věcech. Nemůže nás překvapit, že spletli i toto. Jedná se o varování a rady, co dělat při zničení chrámu v Jeruzalémě římskými vojsky okolo roku 56, což byl trest Římanů za židovské povstání. Druhou zmatečnou informací bylo varování před koncem světa. Smíchání obou informací má ale pro nás jeden užitečný vedlejší efekt. Je to důkaz, že některá z evangelií byla sepsána před tímto rokem. Posuďte sami, jak ve třech verších může být všechno pohromadě (Mt 24,1–3):

Když Ježíš vyšel z chrámu a odcházel odtud, přistoupili k němu učedníci a ukazovali mu na chrámové stavby. On však jim řekl: „Vidíte toto všechno? Amen, pravím vám, že tu nezůstane kámen na kameni, všecko bude rozmetáno.“ Když seděl na Olivové hoře a byli sami, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení tvého příchodu a skonání věku!“

Text je tak propletený, že se jednotlivé nitky informací nedají od sebe oddělit. Jako kdyby žili dva velmi podobní bratři, které bychom považovali za jednoho člověka. O tomto člověku by bylo něco napsáno před dvěma tisíci lety. Dnes by se někdo snažil oddělit, jaká část povídání patřila tomu či onomu bratrovi. Přesto doufám, že mi čtenáři odpustí, když se podle svého uvážení pokusím extrahovat z textu jen tu část informace, která se týká konce světa, a přeskočím konkrétní instrukce, co dělat v případě znesvěcení a zničení chrámu (Mt 24,30n).

Když vám řeknou: „Hle, (Syn člověka = Kristus – pozn. autor) je na poušti“, nevycházejte! „Hle, v tajných úkrytech“, nevěřte tomu! Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka. Kde je mrtvola, slétnou se i supi. Hned po soužení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebeské se zachvějí.

Tehdy se ukáže znamení Syna člověka na nebi; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou. On vyšle své anděly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí jeho vyvolené od čtyř úhlů světa, od jedněch konců nebe ke druhým.

Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že je léto blízko. Tak i vy, až toto všecko uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi. O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám. Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noé: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka.

Kristus několikrát hovořil o konci světa, což by klidně mohlo být překlopení fyzikální reality z metastabilního stavu do stabilního. Na mnoha místech Ježíš upozorňuje, že konec přijde bez varovných známek, že přijde nezávisle na všech stvořených bytostech a že k němu nedojde na izolovaném místě na Zemi, ale bude přítomen všude, podobně jako voda vře v celém objemu kapaliny.

Lavinu může spustit lidský výkřik

Zemětřesení či lavina představují procesy, kdy se naráz uvolní naakumulovaná energie. Podobně i Kristus svým zmrtvýchvstáním nemusel vložit veškerou energii potřebnou ke vzkříšení každého jednotlivého člověka. Jestliže jediný lidský výkřik může uvolnit lavinu, proč by Kristovo vzkříšení nemohlo spustit podobný dominový efekt, který však má pro nás nečekaný důsledek – obnovení našich osobností na konci světa.

Transformace na hoře Tábor stejně jako jeho zmrtvýchvstání nasvědčují, že Kristovo nové bytí je mimo stávající fyzikální podmínky. Prostě jako by náš svět byl jakýsi metastabilní stav, který existuje jen díky určité dočasné fyzikální rovnováze. Pro fyziky zabývající se teorií strun není nijak cizí představa, že náš svět je jen jistou přechodnou – metastabilní – rovnováhou fyzikálního světa. Problém je v tom, že ani oni sami nemají s jinými fyzikálními stavy žádnou empirickou zkušenost, koneckonců stejně jako se svými superstrunami.

Kdo ví, co formovalo obraz ukřižovaného muže na známém Turínském plátnu? To je velmi kontroverzním objektem právě proto, že nemáme ani tušení, jaké historické a fyzikální příčiny by byly schopny vytvořit takový artefakt. Pokud by to byl produkt středověkých vědců, bylo by záhadou, kde se vzaly informace o ukřižování a dokonale zobrazená anatomie, ani nemluvě o tom, že tou dobou byly už zcela zapomenuty starověké metody tkaní a bělení. Pokud to byl otisk člověka, jak to, že působící záření jako by vycházelo z jeho nitra?

Zkrátka ve veškeré známé historii a fyzice nemáme dostatek nástrojů, které by byly schopny vysvětlit tento úkaz. Představte si, že byste z netknutých prvohorních vrstev vykopali porcelánový hrníček s uchem a s nápisem „Made in Czechoslovakia 2004“. Takový hrníček zkrátka podle geologických a historických zákonů nemá právo na existenci, ale on tu před vámi stojí, a vy si nedokážete představit sílu, která jej v prvohorách vytvořila.

V případě Turínského plátna je to o to pikantnější, že ani dnes nedokážeme takové plátno napodobit, tedy jako by ten hrníček byl vyroben technologií, kterou nikdo nezná. I kdyby to měl být podvod, neznáme žádný způsob a nikoho, kdo by takový kousek byl schopen spáchat. Prostě nesourodá koláž fyzikálních jevů… Co nakonec uděláte? Co jiného můžete udělat – pokrčíte rameny a strčíte hrníček do poličky s nápisem „Záhady, možné podvody či Bůh ví co…“ – a život půjde dál.

Všechny zmínky nasvědčující, že jevy okolo Krista měly jakousi kvantovou podobu – vycházející zvnitřku hmoty: Konec světa není lokalizovaný, bude všude zároveň. Kristus a jeho šat na hoře Tábor září, jako by z něho vycházelo světlo. Některé Kristovy činy provází prapodivná „oblaka“ a hřmění podobné hlasu. Turínské plátno se zdá být vypálené zářícím objektem.

Fotograﬁe Turínského plátna Negativ této fotograﬁe

Absurdní na Turínském plátně je především fakt, že pozitivní obraz je patrný pouze v negativu. Ten nebyl znám před vynálezem fotograﬁe. Žádný falziﬁkátor by před 19. stoletím nevytvářel falzum v negativu, protože každý podvodník je dítětem své doby. Turínské plátno tedy odporuje nejen známým fyzikálním zákonům, ale i zákonům psychiky falziﬁkátorů.

Oblaka při prolomení rychlosti zvuku

Vjem oblaku nemusí nutně vznikat jako důsledek kondenzace páry. Něco jako oblak budeme vnímat i ve chvíli, kdy vzduch nebo prostor změní své optické vlastnosti a naruší se jeho obvyklá prostupnost pro světlo. Například nad horkou silnicí se narušuje homogenita vzduchu a kvůli tomu je i pohled rozmlžený či deformovaný, viz následující obrázek. Stejně tak se s evolucí a historií objevují jevy, které nikdo ve starověku ani středověku nemohl pozorovat. Při prolomení zvukové bariéry se díky adiabatické expanzi objevuje kondenzace páry, ale tento mrak nikdo z apoštolů nemohl vidět. Na druhou stranu, neviděli apoštolové něco, co na oplátku nikdy neuvidíme my?

Když se mění základní konstanty, objevují se jevy, pro které žádný člověk nemá slovník, a to ani dnes, ani dřív. Pro tuto omezenost našeho slovníku používáme z nouze známé termíny. Například kdybychom neznali slona a nevěděli, co je to chobot, pak bychom tento orgán dost pravděpodobně označili za „druhý ocas“. Proto musíme brát s rezervou, když např. evangelista Matouš píše o „světlém oblaku“ (Mt 17,5). Mohlo se jednat o páru, ale stejně tak je možné, že se jednalo o nikdy předtím a nikým potom neviděné kvantové jevy.

Cesta nikam

Fata morgána nad silnicí zrcadlí oblohu. Popisek viz předchozí obrázek.
Mila Zinkova http://home.comcast.net/~milazinkova/Fogshadow.html

Křesťané, a katolíci zvláště, zdůrazňují, že jejich víra popisuje reálné a fyzické stavy světa. Ne subjektivní či symbolické jevy. Tedy Adam a Eva jsou sice vymyšlená jména, ale označují první lidi, kteří skutečně fyzicky existovali a kteří i skutečně nesou vinu za to, že lidé nemohou sami svými schopnostmi překonat svou fyzickou smrtelnost, jako např. Panna Maria.

Podobně křesťané věří, že Kristus skutečně umřel, a pak vstal k životu. Nejednalo se o spánek či kóma. Jeho nový život je sice poněkud odlišný od našeho, ale přesto je to reálná existence stejné psychofyzikální osobnosti, jakou byla před tím – má stejné vzpomínky, názory – a po smrti pokračuje ve vývoji své osobnosti tam, kde před smrtí skončil. Ani eucharistie nepředstavuje symbol, ale skutečnou fyzickou přítomnost Krista v podobách chleba a vína a způsob, jakým se vytváří fyzické propojení Krista s věřícím, které je pak nezbytné pro vzkříšení. Po tom všem nepřekvapí, že křesťané věří i ve skutečný konec světa.

Lidé si pod koncem světa většinou představují nějakou přírodní či válečnou katastrofu, ale klidně to může být i katastrofa na kvantové úrovni – překlopení se světa z jednoho metastabilního stavu do stabilního. Když zatřesete podchlazenou vodou, náhle se v celém objemu změní v led.^(*) Podobně by se rázem změnil celý vesmír, kdy by se změnily základní konstanty. Ježíš v podobném smyslu použil příměr o kvasu: „Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky [40 kg], až se všecko prokvasí.“ Tato vize je také v souladu s představou rekrystalizace či jakéhosi katalyzátoru – špetka látky spouští nezastavitelnou lavinou reakci, ale sama se při ní nespotřebovává.

Stane se to? Kdo ví? Každopádně já dávám přednost vizi, která představuje konec světa spíš jako neosobní a fyzikální událost než nějaký důsledek morálního úpadku či sociálních tlaků ve společnosti.

^(*) Hezké záběry chování podchlazené vody najdete ve vyhledávači po zadání „supercooled water“.

Vzkříšení versus nanebevstoupení

Křesťanství se skládá z několika vzájemně nezávislých teorií. Ty je třeba držet od sebe oddělené a nemíchat je mezi sebou, protože každá vysvětluje různé události. Kristovo vzkříšení či zmrtvýchvstání nevysvětluje konec světa, stejně ale nevysvětluje jeho nanebevstoupení. To jsou dvě různé, časově oddělené události, které mají odlišnou logiku. Tu první událost důkladně popisují všechna evangelia, ale druhou zmíní pouze na jednom řádku. Podrobněji o ní píše pouze Lukáš na začátku Skutků apoštolů (Sk 1,1n):

První knihu, Theoﬁle, jsem napsal o všem, co Ježíš činil a učil od samého počátku až do dne, kdy v Duchu Svatém přikázal svým vyvoleným apoštolům, jak si mají počínat, a byl přijat k Bohu; jim také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím.

Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: „Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem Svatým, až uplyne těchto několik dní.“ Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“

Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha Svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.

A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“

Potom se z hory, které se říká Olivová, vrátili do Jeruzaléma; není to daleko, jen asi, kolik je dovoleno ujít v sobotu.

Nanebevstoupení je ve srovnání se vzkříšením naprosto okrajová událost. Vyplývá totiž z toho, že Kristus se narodil bez dědičného hříchu podobně jako Adam, Eva a Maria. I bez Ježíšovy smrti na kříži a vzkříšení z mrtvých by byl vzat do nebe, podobně jako jeho matka Maria, a to bez jakéhokoli vztahu k našim životům. Na rozdíl od zmíněné čtveřice jsme se my narodili s dědičným hříchem. I my očekáváme ne nanebevstoupení, ale vzkříšení, a na to si budeme muset počkat až na konec světa. Ježíšovi ale vděčíme za to, že je to vůbec možné.

Konec druhé kapitoly - strana 144

Další čtení na podobné téma

Další článek vysvětlující jednoduché mechanismy, které vytvářejí nezničitelné-neporazitelné struktury:
Nesmrtelnost duše, kuličkový mozek a Polyův proces závislý na cestě aneb nezměnitelné a nezničitelné struktury ve "zcela" proměnném světě

Obsah

Úvod .... 7

Víra jako svědectví o Kristu .... 8

Ježíš jako člověk a jako Bůh .... 11

Autentičnost zázraků a znamení .... 14

Problém rekonstrukce Kristovy psychiky .... 24

Kristovo božství .... 25

Kristova omylnost a postupné poznání .... 32

Jak vypadají fantazijní výtvory .... 37

Maria – Boží otrokyně .... 39

Josef – adoptivní otec .... 42

Svatý Josef a příbuzní .... 45

Kristovo adoptivní synovství .... 48

Hledání identity adoptovaného dítěte .... 50

Jan Křtitel – předchůdce Ježíše .... 57

Rodinné příběhy, Jan Křtitel a Ježíšův křest .... 57

Pochyby Jana Křtitele .... 59

Kristova introspekce .... 61

Sociální identita – Syn člověka .... 63

Modlitba a Otčenáš .... 68

Boží otcovství .... 71

Ježíšova agrese a časová posloupnost .... 72

Agrese a naivní obraz věřícího .... 76

Kristova smrt .... 80

Poslední pokus – vzkříšení Lazara .... 83

Hledání subjektivní jistoty .... 86

Další důvody Kristovy smrti .... 89

Soudní proces .... 91

Smrt na kříži .... 93

Lidská nesmrtelnost .... 99

Nesmrtelnost dynamických struktur v přírodovědě .... 101

Měření komplexity a rovnováha s parazity .... 104

Evoluční komprese .... 109

Evoluce jako generátor nových přírodních zákonů a životní energie .... 113

Mýtus .... 119

Dědičný hřích .... 121

Posmrtný život versus reinkarnace a karma .... 123

Vzkříšení .... 126

Teorie nesmrtelnosti .... 128

Konec světa .... 135

Vzkříšení versus nanebevstoupení .... 143

Existence Boha a jeho mentální reprezentace .... 145

Představa adoptivního rodiče je nejlepší model Boha .... 149

Boj s magií a manipulacemi .... 151

Překonávání rozporů mezi vírou a vědou .... 153

Racionální důkaz Boží existence .... 154

Srovnání reálného a fantazijního Boha .... 166

Hledání reálného Boha .... 170

Faktická izolovanost lidí od Boha .... 173

Kdyby Bůh mohl mluvit jako člověk .... 174

Andělé, ďábel a jiné nehmotné bytosti .... 178

Nezávislé teorie, které tvoří křesťanství .... 185

Morálka a náboženství jako evoluční kompenzační mechanismy .... 195

Hřích a přirozená morálka .... 197

Postoj ke zlu .... 200

Postoj ke zlu a nevědomosti u křesťanství a buddhismu .... 203

Postoj k práci .... 208

Sociální struktura .... 208

Kristus a životní strategie .... 209

Evoluční výhoda morálky .... 214

Evoluční výhoda pocitů viny .... 216

Evoluční výhoda náboženství .... 217

Selhávání systému víry a morálky .... 227

Postupné zpřísňování morálky v budoucnu .... 229

Otázka potratů – otázka pedagogická .... 231

Sexuální a rodinné hodnoty .... 232

Kristus, my a církev .... 237

Církev jako banda blbců .... 238

Církev jako tělo Kristovo .... 242

Pluralita svědomí, proroci a samozvaní pošuci .... 246

Technika opřeného prkna .... 248

Ekumena je kompenzační mechanismus .... 253

Tradice, Písmo a rekonstrukční paměť církve .... 254

Mše a svátosti .... 255

Eucharistie .... 257

Nesplněné předpovědi a rozpory v evangeliích .... 264

Církev bez zázraků .... 265

Osobní zázraky a Boží jazyk .... 271

Jak řešit situaci katolické církve v českých zemích? .... 275

Vedení církve .... 276

Skutečná podpora života .... 285

Mše .... 286

Svátost smíření neboli zpověď .... 294

Literatura .... 301

Slovník a poznámky .... 303

Tiráž

Jeroným Klimeš

PSYCHOLOG A JEHO SVĚDECTVÍ O KRISTU

Odpovědný redaktor Zdeněk Jančařík

Technická redaktorka Kateřina Tvrdá

Sazba Jana Mrázková

Obálka Kateřina Tvrdá

Foto na obálce AbleStock

Vydalo nakladatelství Portál, s. r. o.,

jako svou 1596. publikaci

312 stran. Vydání 1., Praha 2008

Tisk FINIDR, s. r. o.

Licence: https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode.cs